Kateřina Kovářová zmačkala papír tak silně, až zapraskal, a bez dalšího slova ho hodila do koše.
— Nikdo o ty výpočty nestojí, — pronesla chladně. — Rodina se přece nemá změnit v záložnu. Ale klíče si od ní vezmeme zpátky. To je jisté.
Tomáš Kratochvíl k ní pomalu přistoupil. Položil jí ruce na ramena, jako by z ní chtěl sejmout napětí, které se v ní za poslední hodinu nahromadilo.
— Aspoň už víme, kolik stojí „zadarmo“ vypěstované cukety, — pokusil se o lehký tón.
Na okamžik se jí na rtech mihl unavený úsměv. Nebyl veselý, spíš smířený. Najednou bylo všechno zvláštně jasné. Nešlo o těch třicet osm tisíc. Šlo o hranici. O to, aby někdo pochopil, že dobrá vůle není otevřená peněženka a že pomoc není povinnost.
Kateřina se zhluboka nadechla. V hlavě si srovnávala poslední měsíce — drobné narážky, poznámky o tom, kdo komu co dluží, nenápadné výčitky maskované jako starost. Teď už věděla, že ustupovat by znamenalo přijmout roli, kterou hrát nehodlá.
O pár dní později stála naproti Dagmar Modrýové a její hlas byl klidný, ale pevný jako skála.
— Ne, paní Dagmar. Už vám nebudu říkat „maminko“. Teď jsem jen bývalá snacha. A víte co? Mám své peníze. A jsem spokojená.
V té větě nebyla zloba ani hořkost. Jen jistota ženy, která si konečně nastavila pravidla podle sebe.