— Kam tím míříš? Byla jsem nemocná! Rodina si přece pomáhá!
— A babičky tráví čas s vnoučaty z lásky, ne podle hodinové sazby, když už mluvíme o rodinných hodnotách, — odpověděla klidně Kateřina Kovářová a její pero svištělo po papíře. Sloupce čísel narůstaly úhledně a neúprosně. — Ale když už jsme otevřeli účetní knihu… Dovoz teplého jídla, péče o nemocného, doplatky za léky. Pohonné hmoty. Tomáš nás vozil autem — to je tarif „Comfort plus“, vůz čistý, řidič ochotný a vždy včas.
Mluvila krátce a věcně, každé slovo dopadalo jako kladivo.
— Cesty na chalupu. Každý víkend. Jízdenky nejsou zadarmo, taxi od nádraží také ne. Opotřebení našeho auta. A třešnička nakonec — před třemi lety jsme vám půjčili sto dvacet tisíc korun na zubní implantáty. Řekla jste tehdy: „Jednou si to vyrovnáme.“ Tak tady to je.
Kateřina udělala pod seznamem silnou čáru a otočila list směrem k Marcele Kučeraové.
— Podle mého propočtu, když odečteme váš seznam od našeho, vychází to tak, že nám dlužíte třicet osm tisíc korun. Splatnost do týdne. Musíme objednat Adama Petříčka k ortodontistovi a tam jsou ceny opravdu nemilosrdné.
Marcela Kučeraová zírala na papír, jako by čísla byla v cizím jazyce. Vzduch v kuchyni zhoustl, téměř se nedal dýchat.
— Tomáši! — vykřikla a obrátila se na syna. — To jí dovolíš takhle ponižovat vlastní matku? Nespala jsem kvůli tobě celé noci, vychovala tě, a vy mi teď vystavíte fakturu?
Tomáš Kratochvíl pomalu zvedl oči. Přestal mačkat ubrousek mezi prsty.
— Mami, Katka má pravdu. Kalkulačku jsi přinesla ty. Jen jsme se naučili ji používat. Rodina nemá fungovat jako účetní oddělení. Ale když z ní chceš udělat obchodní vztah, výsledek ti zkrátka nevychází.
— Jak se opovažujete… Já… — Marcela vyskočila tak prudce, až židle zaskřípěla o podlahu. Popadla kabelku a vyrazila do předsíně. O okamžik později práskla vchodovými dveřmi. V bytě zůstal jen těžký parfém a pachuť hádky.
Tomáš se podíval na manželku tiše a téměř unaveně.
— Opravdu po ní budeš těch třicet osm tisíc chtít? — zeptal se tlumeným hlasem.