— Okamžitě zastavte! Kam si myslíte, že jdete v těch špinavých botách na koberec?
Michaela Zemanová zůstala stát těsně před prahem recepce, nohu napůl ve vzduchu. Cestu jí zatarasila sekretářka s výraznou postavou a přísným pohledem. Na visačce se lesklo jméno: Petra Švecová. Dívka si ji měřila s okatým odporem, jako by si Michaela z ulice nepřinesla chladný zimní vzduch, ale zápach skládky.
— Mám domluvenou schůzku, — odpověděla tiše Michaela a nervózně si upravila opranou šálu. — Hlásím se na pozici asistenta logistiky.
Petra si ji přeměřila od hlavy k patě pohledem, který by srazil sebevědomí komukoli.
— Asistenta? V tomhle oblečení byste mohla tak akorát vytírat podlahu na záchodě. Počkejte tady, paní Jaroslava Veselýová má práci.
Michaela si sedla na okraj kožené sedačky. Nepříjemný pocit v ní ale nevyvolával její zevnějšek. Péřová bunda byla sice starší, ale čistá, a boty si před odchodem pečlivě naleštila. Stud ji svíral kvůli tomu, kam se firma, kterou s manželem vybudovali, dostala.
Před deseti lety začínali s Martinem Čermákem v obyčejné garáži. Sami nosili balíky, sami rozváželi zásilky starou dodávkou. Pak přišla mateřská, následně dlouhé období, kdy se Michaela zotavovala po vleklých zdravotních potížích, a z každodenního chodu společnosti se vytratila téměř nepozorovaně. Martin všechno táhl sám, peníze přicházely. Jenže poslední měsíce se vracel domů vyčerpaný k nepoznání. „Zisky klesají, zákazníci mizí a já netuším proč,“ říkával unaveně do prázdna.
Právě proto tu dnes seděla. Pod rodným příjmením, v obnošeném oblečení nalezeném na chalupě, s připraveným příběhem o těžké životní situaci.
Dveře kanceláře se náhle rozletěly a na chodbu vyletěla složka plná papírů. Listy se rozprskly po podlaze jako bílé vějíře. Vzápětí vyšla žena — vysoká, silná, v třpytivých šatech, jejichž cena by stačila na ojeté auto. Jaroslava Veselýová, vedoucí oddělení.
— Do hodiny to chci mít přepracované! — zahřměla směrem dovnitř, než její oči spočinuly na Michaele.
S hlasitým klapáním podpatků k ní přistoupila. Těžký, pronikavý parfém byl tak intenzivní, že Michaelu rozškrábal v krku.
— A tohle je kdo? — obrátila se na Petru, aniž by se na uchazečku pořádně podívala.
— Na pohovor. Zemanová Michaela.
Vedoucí stáhla rty natřené tmavě švestkovou rtěnkou.
— Zemanová… Dobrá, když už jste tady, pojďte dál. Jen se neopírejte o stůl, mám tam důležité dokumenty a nechci, aby se na ně prášilo.
Samotný pohovor netrval déle než tři minuty. Životopis zůstal ležet zavřený.
— Mzda oficiálně jen minimální, — pronesla bez okolků Jaroslava. — Zbytek bokem do obálky. Pokud si to zasloužíte. Pozdní příchod znamená pokutu. Nevhodný tón vůči mně také. Nemoc neuznávám jako omluvu. A na mateřskou rovnou zapomeňte, v tom případě končíte. Je vám to jasné?
— Ano, — sklopila Michaela oči a hrála roli zoufalé ženy co nejpřesvědčivěji. — Práci opravdu potřebuju. Jakoukoli.
— Když tedy jakoukoli… vezmu vás na zkušební dobu. Ale s jednou podmínkou.