„Uplynulý měsíc jsem s vámi pracovala každý den. Stála jsem vedle vás u stolů, seděla v kancelářích, jezdila do skladu. Viděla jsem, jak makáte. A také jsem velmi dobře poznala, co vám svazuje ruce.“
Michaela Zemanová sešla z pódia dolů mezi hosty. Lidé jí instinktivně uhýbali z cesty, jako by cítili, že se schyluje k něčemu zásadnímu. Zamířila přímo ke stolu vedení.
Jaroslava Veselýová zůstala stát jako přimražená. Ozdoba v jejích vlasech se jí sesunula ke straně a celý její pečlivě budovaný dojem elegance byl najednou spíš k smíchu.
„Paní Zemanová…“ vydechla přehnaně sladkým tónem. „To je ale překvapení! Chtěla jsem vám zrovna říct, jak vám to dnes sluší. Úplně jste rozkvetla.“
Michaela se zastavila těsně před ní.
„Šetřete si komplimenty, Jaroslavo Veselýová. Vaše výroky si pamatuji velmi dobře. ‚Vyhoďte tu otrhanou ženskou, odežene zákazníky!‘ křičela jste. Jen jste netušila, komu to říkáte. A dnes? Klienti neutíkají kvůli zaměstnancům. Odrazujete je vy.“
Z malého psaníčka vytáhla nenápadnou flashku a podržela ji mezi prsty.
„Tady jsou zálohy dvojího účetnictví, záznamy z kamer, na kterých prohledáváte osobní věci podřízených, i svědectví řidičů o manipulacích s pohonnými hmotami. Naši právníci už mají všechno k dispozici.“
Jaroslavě zmizela barva z tváře. Silná vrstva make-upu působila jako popraskaná maska.
„To je nedorozumění… všechno se dá vysvětlit… Martine Čermáku!“ obrátila se zoufale.
Martin se na ni ani nepodíval. Klidně hovořil s vedoucím ostrahy a nenápadně ukázal směrem ke dveřím.
„Končíte,“ řekla Michaela bez zvýšení hlasu. „Okamžitě. Výpověď pro hrubé porušení povinností, záznam do pracovního posudku a předání podkladů policii. Petro Švecová, vás se to týká také. Spoluúčast se nedá přehlédnout.“
Petře vypadl z ruky talíř s jednohubkami a s tichým cinknutím dopadl na podlahu.
Michaela se otočila k ostatním zaměstnancům. „A teď něco příjemnějšího. Ráda bych vám představila novou vedoucí logistiky. Kláro Bednářová, prosím, pojď sem.“
Klára, dosud nenápadná v davu, si instinktivně přitiskla ruce k hrudi. „Já? To nemyslíte vážně… Já na to nestačím.“
„Naopak,“ usmála se na ni Michaela tím hřejivým úsměvem, který znala z jejich skromné kuchyně doma. „Tu práci znáš do posledního detailu. A pořádek v oddělení uděláme společně.“
Ochranka mezitím zdvořile, ale nekompromisně vyváděla Jaroslavu Veselýovou ze sálu. Její protesty o zásluhách a právech zanikly v hudbě, která se znovu rozezněla.
Martin přistoupil k manželce a lehce ji objal kolem pasu. „Byla jsi nečekaně tvrdá,“ zašeptal.
„Byla jsem férová,“ odpověděla klidně Michaela a sledovala, jak kolegové obklopili Kláru s gratulacemi. „Někdy musíš sejít do podpalubí, abys zjistil, proč se loď potápí.“
Martin se pousmál. „Nedáme si radši smažené brambory někde jinde?“
Michaela se rozesmála. „S chutí. A odjedeme. Klára to zvládne. Věřím jí.“
Vyšli z restaurace do mrazivé noci. Z nebe se snášely velké vločky a tiše pokrývaly chodník bílou vrstvou. Michaele bylo lehko. Věděla, že skutečná práce teprve začíná. Tentokrát ale bude jejich firma stát na jiných hodnotách — ne na drahých kostýmech a pozlátku, ale na charakteru lidí, kteří ji tvoří.