Jaroslava Veselýová si ji přeměřila přísným pohledem.
— Tak poslouchejte, Zemanová. Tady se hraje o seriózní logistiku, ne o žádnou charitu. Jakmile mi narušíte obraz kanceláře, letíte bez nároku na výplatu, — procedila mezi zuby.
Michaele přidělili stůl v nejzapadlejším koutě místnosti, hned vedle dveří na toalety. Deska byla poškrábaná a jedna noha znatelně kratší — někdo pod ni zasunul svazek starých faktur, aby se nábytek aspoň trochu srovnal.
— Ahoj, — ozvalo se tiše zleva.
Michaela se otočila. U sousedního stolu, obklopená hromadami šanonů, seděla drobná brunetka s vystrašeným pohledem. Mohlo jí být sotva pětadvacet, ale tmavé kruhy pod očima prozrazovaly, že spánek je pro ni vzácnost.
— Já jsem Klára Bednářová. Jaroslavu si moc neber. Dneska má ještě docela dobrou náladu.
— Tohle je ta lepší varianta? — podivila se Michaela a zapnula obstarožní monitor, který zablikal a rozvlnil obraz šedivým šumem.
— Věř mi. Včera po řidiči hodila těžítko. Minula ho, ale křik byl slyšet až na chodbu…
Michaela se ponořila do agendy. Čím víc se probírala podklady, tím nepříjemnější pocit v ní rostl. V evidenci vládl naprostý chaos. Objednávky mizely beze stopy, zásilky končily na opačných koncích republiky a výkazy o tankování… ty byly kapitolou samy pro sebe. Podle čísel to vypadalo, že kamiony nejezdí na obyčejnou naftu, ale na nějaký luxusní speciál — náklady byly přemrštěné.
Po týdnu měla Michaela jasno. Jaroslava Veselýová si vybudovala vlastní malé království. Účtovala opravy, které se nikdy neuskutečnily, na výplatní pásce figurovali skladníci, kteří dávno neexistovali, a jejich mzdy mizely neznámo kde. Skutečné zaměstnance držela v šachu systémem pokut a neustálých výhrůžek.
— Zemanová! — pronikavý hlas Jaroslavy rozřízl kancelář a všichni nadskočili. — Proč nejste na poradě?
— Dokončovala jsem výkaz, myslela jsem, že—
— Myslet nemusíte! Okamžitě do zasedačky. A vezměte mi kávu. Dvojitou, bez cukru.
Michaela beze slova vstala. Cítila na zádech soucitné pohledy kolegů, ale nikdo se neodvážil ozvat. Strach byl silnější. Hypotéky, splátky, děti — každý měl svůj důvod mlčet.
V kuchyňce narazila na Kláru. Opírala se o linku a po tvářích jí stékaly pruhy rozmazané řasenky.
— Co se stalo? — Michaela jí jemně položila ruku na rameno.
Klára jí podala výplatní lístek.
— Strhla mi deset tisíc. Prý jsem se neusmívala na zákazníka, který nám do telefonu sprostě nadával. Já… já nemám z čeho zaplatit nájem. Majitelka mě vyhodí.
Michaela zatnula čelist. Nejradši by okamžitě vyjela o tři patra výš do kanceláře svého manžela a všechno rozsekla. Jenže bez neprůstřelných důkazů by to byla chyba.
— Neplakej, — řekla pevně. — Něco vymyslíme.
Z kabelky vytáhla svůj sendvič se sýrem a podala jí ho.
— Aspoň se najez. Jsi bledá jak stěna.
— Děkuju, — zašeptala Klára a ukousla si. Ruce se jí přitom třásly. — Já bych odešla hned. Ale Jaroslava mi vyhrožovala, že mi napíše tak špatné hodnocení a pošle ho svým známým, že si v tomhle městě už neškrtnu.
Michaela ji pozorovala a v hlavě si tiše skládala další dílek do mozaiky, která se brzy měla nečekaně pohnout.