Michaela si v duchu jen potvrdila vlastní domněnku.
Možná že Jaroslava Veselýová opravdu dokáže leccos zařídit. Ale její vláda se chýlila ke konci.
Rozuzlení přišlo dřív, než kdokoli čekal – pouhé dva dny před novoročním večírkem firmy.
V kanceláři to vřelo jako v úle. Všude šustily papíry, někdo řešil objednávky, jiný telefonoval. Uprostřed toho chaosu si Jaroslava před zrcátkem na mobilu usazovala na vlasy ozdobu – skutečnou třpytivou čelenku posázenou kamínky, která připomínala korunku.
„Na tom večírku budu středem pozornosti,“ prohlašovala směrem k Petře Švecové. „Doslechla jsem se, že dorazí i sám Martin Čermák s manželkou. Musíme reprezentovat na úrovni. Mimochodem, Zemanová!“
Michaela zvedla hlavu od faktur, které kontrolovala.
„Na večírek nepůjdeš.“
„Smím vědět proč?“ zeptala se klidně.
„Protože je předepsaný dress code. Elegantní večerní styl. A ty? Máš vůbec něco vhodného? Pochybuju. Nemíním se dívat na nějaké tvoje laciné šaty. A navíc pro tebe mám práci. Zatímco my budeme slavit, projdeš kompletní archiv za minulý rok. Do poslední složky.“
Místností proběhlo potlačované uchechtnutí. Petra i několik dalších Jaroslaviných přívrženců se ani nesnažili skrýt pobavení. Klára Bednářová jen sklopila oči a sevřela rty.
„Jak si přejete, paní Veselýová,“ odpověděla Michaela tiše.
Den večírku nastal.
Restaurace Olymp zářila světly, křišťálové lustry odrážely lesk sklenic a mezi hosty se proplétali číšníci s podnosy plnými šampaňského. V rohu hrála živá kapela tlumený jazz.
Jaroslava se nesla sálem jako páv. Šaty v temně fialovém odstínu ji obepínaly těsněji, než by bylo lichotivé, ale diadém na jejích vlasech se třpytil tak okázale, že přitahoval pohledy. Obklopená svým „dvorem“ hlasitě vyprávěla, jak osobně vytáhla firmu z problémů.
„Bez Martina by to nešlo? Prosím vás,“ mávla rukou a napila se vína. „On ví, že se na mě může spolehnout. Personál držím pevně. Včera jsem jednu drzou holku vyhodila – myslela si, že si může všechno dovolit.“
Hudba náhle umlkla. Moderátor si vzal slovo:
„Vážení hosté, dovolte mi přivítat generálního ředitele Martina Čermáka a jeho manželku, Michaelu Zemanovou!“
Dveře do sálu se otevřely. Martin, v dokonale padnoucím smokingu, vstoupil sebejistým krokem. Po jeho boku kráčela žena, která na okamžik zastavila šepot v celém prostoru.
Smaragdové sametové šaty splývaly až k zemi a zvýrazňovaly její siluetu. Vlasy měla upravené do jemných vln, které odhalovaly krk ozdobený decentním náhrdelníkem – nenápadným, ale pro znalce zjevně velmi hodnotným.
Jaroslavě zaskočil doušek. Na látce jejích šatů se objevila tmavá skvrna.
Poznala ty oči. Klidné, šedé, s lehkým náznakem ironie. Oči, které vídala každý den nad starým monitorem v kanceláři.
„To je přece…“ vydechla Petra ochraptěle. „To je Zemanová…“
Martin s Michaelou vystoupili na pódium. Martin se chopil mikrofonu.
„Dobrý večer všem. Byl to náročný rok, ale obstáli jsme. A velkou zásluhu na tom má i moje žena, která se rozhodla vrátit k podnikání. Zvolila k tomu poněkud netradiční cestu.“
Podal mikrofon Michaele.
Ta přejela pohledem celý sál. Našla Kláru stojící stranou v jednoduchých černých šatech a povzbudivě na ni mrkla. Pak se její zrak zastavil na Jaroslavě.
„Přeji vám hezký večer,“ pronesla pevným hlasem, v němž nezaznívaly žádné podlézavé tóny, na jaké bylo oddělení logistiky celé měsíce zvyklé.