— Radovane, chápu to správně, že letos nikam na dovolenou nepojedeme? — Gabriela Martinecová nedokázala skrýt zklamání. Už měsíce si povídali o tom, kam vyrazí, plánovali různé možnosti, a nakonec z toho nemělo být nic. Nejvíc ji mrzelo, že padla cesta do Kutné Hory, o které tak dlouho snili. Radovan Smutný se z práce nemohl uvolnit. Gabrielu to bolelo dvojnásob — to místo ji lákalo nejen krásným okolím a nádherným hotelem s velkým bazénem.
Ve skutečnosti šlo o něco mnohem důležitějšího. Ona i Radovan už dlouho toužili po dítěti, jenže se jim nedařilo. Oba podstoupili vyšetření, lékaři nenašli žádný problém, a přesto se nic neměnilo. O Kutné Hoře se ale vyprávěly téměř zázraky. Její kamarádka Simona Blažeková tam byla s manželem, ponořili se spolu do posvátné lázně a v klášteře si koupili bílé košilky.
Řeholnice jim poradila, že se mají do vody ponořit právě v té košilce, pomodlit se u ostatků svatých a několikrát zopakovat modlitbu. Oblečení pak neměli prát, jen usušit a uchovávat. A kdykoli si na něj vzpomenou, přiložit si ho k sobě a v duchu prosit o vytoužené.
Nedávno Simona volala celá rozradostněná — čeká miminko.
I proto Gabriela k té cestě upínala tolik nadějí.
— Už mám schválené dva týdny volna, Radovane. Je mi líto, že zůstanu doma sama.
— Lásko, víš přece, jak to je, — objal ji Radovan. — Teď prostě nemůžu odjet, komise přebírá stavbu. Jakmile to odevzdám, pojedeme kamkoli si budeš přát, ano?
Gabriela přikývla a konečně se slabě usmála.
— Dobře. Napadlo mě ale… co kdybych zatím jela ke Klaudii Brňákové na chatu? Ty bys za námi přijel aspoň na víkend. Aspoň trochu bychom změnili prostředí. Zve nás už dlouho a není to daleko. Mají tam jezero a hned za zahradou začíná les.
Samozřejmě, představa dovolené v Klaudiině společnosti nebyla úplně ideální, ale žárlit na ni bylo vlastně směšné, protože jako žena působila spíš jako kamarád do nepohody než jako někdo, kdo by mohl ohrozit jejich vztah.