Nikomu z nich se tu pohádkovou harmonii nechtělo ničím narušit. Klaudie Brňáková s Kryštofem Červeným trávili každou volnou chvíli bok po boku a podobně si své tiché štěstí vychutnávali i Gabriela Martinecová s Radovanem Smutným. Byly to dny naplněné klidem, jaký už dlouho nezažili.
Čas utekl a po dvou měsících Radovan konečně úspěšně předal stavbu kolaudační komisi. Sotva za sebou zavřel dveře kanceláře, spěchal za Gabrielou s úsměvem od ucha k uchu.
„Tak co říkáš, ještě ti zbylo pár dní dovolené, že? Tenkrát ses vracela do práce dřív… Nevyrazíme konečně k moři? Nebo třeba do Kutné Hory? Vyber si, kam tě srdce táhne,“ navrhl lehce.
Gabriela se pousmála a zavrtěla hlavou. „Ráďo, zaprvé jsme dostali pozvánku na svatbu. Umíš si to představit? Klaudie a Kryštof se budou brát! On ti to vážně neprozradil?“ mrkla na něj. „A zadruhé…“ odmlčela se a v očích jí zajiskřilo, „ta naše cesta tehdy nebyla obyčejná. Mám pocit, že nás tam něco přivedlo schválně. To lesní jezero s prameny… jako by vyslyšelo všechna naše přání. Já už nikam jezdit nepotřebuju. Protože my dva… budeme rodiče. Čekáme miminko.“
Radovan ji beze slova přitáhl k sobě. Dlouho seděli v objetí, ponořeni do ticha, stejně jako kdysi na břehu toho jezera.
„Víš,“ promluvil nakonec tiše, „to byla nejkrásnější dovolená, jakou jsem kdy zažil. Čtyři lidi pod jednou střechou, a přesto jsem měl pocit, že existujeme jen my dva. Úplně jsem se v tobě ztratil. Možná právě proto se všechno změnilo. Když člověk jen běží a nestíhá, život kolem něj proklouzne. Občas je nutné zastavit se a uvědomit si, jak moc je šťastný.“
Pohladil ji po vlasech a usmál se. „Měli jsme štěstí všichni. A já ho mám nejvíc. Protože z nás brzy budou tři.“