— Tady máš malý dáreček! — Eliška Benešová mrštila pytlem s odpadky přímo po své tchyni.
Radka Krejčíová na poslední chvíli ucukla, takže sáček proletěl kolem ní a dopadl na podlahu.
— Netrefila ses! Radši bych ani neříkala, odkud ti ty ruce vyrostly! — vyštěkla a bez váhání po Elišce hodila botu, kterou popadla z předsíně. — Přísahám, že do vašeho bytu už nikdy nevkročím!
— To se mi uleví! — odsekla Eliška a vůbec se ji nepokoušela zadržet. Jakmile tchyně zmizela za prahem, s uspokojením za ní práskla dveřmi.
Pak se sesunula na gauč a rozesmála se nahlas. Konečně bude klid. Žádné další moralizování, žádné ponižující poznámky ani věčné komandování. Už žádné využívání pod záminkou „pomoci“. A přitom to na začátku vypadalo tak slibně…
— Pojď dál, děvenko, nestůj u dveří. Sedni si, určitě jsi unavená, — vítala ji tehdy Radka Krejčíová přehnaně sladkým hlasem, přičemž mezi slovy hlasitě popotahovala nosem. — Tady si sedni, u topení je příjemněji. Dáš si čaj?
— Děkuji, ráda, — odpověděla Eliška zdvořile.
— Černý, nebo zelený?
— Zelený by byl skvělý.
— Jé, tak ten zrovna nemám, jen černý, — zamrkala Radka rychle drobnýma očima, jako porcelánová panenka na klíček.
— Nevadí, vezmu si tedy černý, — usmála se Eliška smířlivě.
— No dobrá, černý. A něco malého k tomu? Sušenky, nebo oplatky?
— Stačí sušenky.
— Ale oplatky jsou přece chutnější! — nedala se tchyně a znovu teatrálně zamrkala.
— Výborně, tak tedy oplatky, — přikývla Eliška, i když už cítila, jak jí dochází trpělivost. Úsměv si však udržela.
Marek Kolář tehdy navrhl, aby po svatbě zůstali nějaký čas u jeho rodičů. Tvrdil, že tak rychleji našetří na vlastní byt a vyhnou se zbytečným výdajům. Eliška souhlasila. Radka Krejčíová ji zpočátku zahrnovala pozorností — pomáhala s organizací svatby, radila s výběrem nábytku a horlivě se zapojila do úprav pokoje, kde měli novomanželé bydlet.
Jen jedna věc Elišku znepokojovala: tchyně vždy dokázala nenápadně, ale neústupně prosadit svou.
— Jaké tapety si dáte do pokoje? — ptala se jednou v obchodě se stavebninami, když spolu tlačily vozík mezi regály.
— Líbí se mi tyhle, světle šedé se stříbrnými listy. A k nim bych… — začala Eliška.
— Já už jsem koupila jiné! Tady ty hnědé, podívej, jsou italské a vůbec nebyly levné, — skočila jí do řeči Radka a spokojeně zamrkala.
— Upřímně, ta barva mi moc nesedí, — řekla Eliška pevně. — Co kdybyste si je dali do svého pokoje?
— Ale kdepak! My máme nedávno vymalováno a k našemu nábytku by se nehodily. Vy zatím žádný nábytek nemáte, tak si ho vyberete podle tapet, — pronesla tchyně s hranou laskavostí. — A záclony už mám taky připravené, přesně ve stejném tónu. Dokonce s lambrekýnem!
— S lambrekýnem? — vydechla Eliška překvapeně. Jejich pokoj měl sotva deset metrů čtverečních a takové závěsy by ho úplně zavalily.
— Ano, modrým, — dodala Radka s vážnou tváří.
— Předpokládám, že také italské? — utrousila Eliška ironicky.
— Kdepak, od místní designérky. Nádhera! A tapety jsem koupila, aby se k nim hodily. Marek už s tátou začali lepit!
Když Eliška dorazila domů, měla co dělat, aby se nerozplakala. Tapety byly nalepené pečlivě, to se muselo nechat, ale tmavě hnědý odstín místnost opticky ještě zmenšil. A představa těžkých závěsů s ozdobným lambrekýnem hrozila, že jim vezme poslední zbytky denního světla.
— Copak se ti to nelíbí? — spustila Radka dotčeně. — Tolik jsem se snažila! Investovala jsem do toho peníze! Mimochodem, celý váš pokoj platit nehodlám, tady je účtenka.
— Jenže já vám říkala, že… — pokusila se namítnout Eliška.
— Nevděčnice! Člověk se pro ně obětuje a takhle to dopadne! — zvolala tchyně, dramaticky si přiložila ruku na čelo a zaklonila hlavu. — Jestli se ti to nelíbí, můžeš odejít. Marek tu zůstat může.
— Mami, to není fér, — vstoupil do toho Marek. — Eliška má cit pro vkus. Určitě měla nějaký plán.
Radka během vteřiny změnila tón. Z energické ženy se stala křehká stařenka.
— Marečku, já jsem to myslela dobře. Bydlete tu, jak dlouho chcete. Jen na nás, staré lidi, nezapomeňte.
— Nezapomeneme, — usmála se Eliška smířlivě.
— Tak tedy dobře. Zítra si společně uklidíme.
Jenže hned další den vyšlo najevo, že slovo „společně“ má v podání Radky Krejčíové zvláštní význam. Usadila se do křesla a začala rozdávat pokyny.
— Eliško, v pravém horním rohu okna je šmouha. Umyj to znovu.
— Žádnou šmouhu nevidím, možná se jen odráží světlo, — namítla.
— Když se leskne, je to mastné. Takže znovu!
Nezbylo jí než hadr znovu namočit a celé okno přeleštit. A to byl teprve začátek další kapitoly jejich společného soužití.