…jak s ní jednat,“ dořekl tehdy Marek lehkovážně.
Eliška však sevřela rty.
— Tak jí to tedy zítra vysvětlíš. Už žádné její výstupy trpět nebudu.
— Prosím tě, nedělej scénu. Ať je jaká je, pořád je to moje máma, — snažil se ji uklidnit.
— A já jsem tvoje žena! Jestli se mě nezastaneš ty, kdo tedy? Promluv si s ní. Hned zítra.
Marek nakonec souhlasil. S matkou skutečně promluvil a zdálo se, že to zabralo. Následující týdny proběhly bez otevřených hádek. Radka Krejčíová si sice neodpustila povýšené úšklebky a neustále hledala drobnosti, které by mohla zkritizovat, ale držela se zpátky.
— Eliško, ty ponožky věšíš špatně. Pata má být přesně uprostřed, jinak se vytahají, — poučovala ji jednou.
— Takhle uschnou rychleji a nic se jim nestane, — odpověděla klidně Eliška.
Jindy zase přišla ke sporáku, nadzvedla pokličku a teatrálně si povzdechla.
— A tohle nazýváš ragú? Vždyť je skoro bez tuku! Šetříš snad na Markovi?
— Stačí to. Přemíra tuku zdraví neprospívá, — nedala se Eliška.
To všechno byly jen drobné šarvátky. Skutečná bouře přišla až ve chvíli, kdy Marek odjel na týdenní služební cestu.
První den bylo ticho. Druhý den ráno však Radka bez zaklepání vstoupila do ložnice mladých, kde Eliška ještě spala.
— Co je to za povlečení? Spí se přece v bílém! — zvolala pohoršeně.
Eliška se prudce posadila.
— Co tady děláte? Tohle je náš pokoj. Nehodlám nikomu vysvětlovat, na čem spím.
— Trocha pokory by ti neuškodila. A vůbec — nic tady není tvoje, — odsekla tchyně a odešla.
Eliška sotva vstala z postele, když se bytem začal šířit ostrý pach smažené makrely. V kuchyni už Radka rozdávala pokyny.
— Až dojíš, umyj sporák. Tuk vystříkl všude. A vytři i podlahu.
— Dobře, — vydechla Eliška unaveně.
— Podívej se pořádně, tady zůstal mastný flíček, — pokračovala tchyně téměř sladkým tónem.
— Jak myslíte… mami, — odpověděla Eliška stejně medově.
Radka ztuhla.
— Jaká mami? Já mám jen syna. Ty jsi tu jen přivandrovalec. Ještě že Marek jednou prohlédne, jakou zmiji si přivedl domů!
V tu chvíli se z předsíně ozvala rána.
— Eliško, já jsem ale nešika, rozsypal jsem slupky od semínek. Uklidíš to? — ozval se bezstarostně tchán.
Beze slova zametla nepořádek a přitom si všimla, že jejich boty jsou obalené zaschlým blátem, které se už drolí na kusy.
— Vezmu to rovnou do koupelny a umyju, — zamumlala si pro sebe.
Skloněná nad lavorom drhla jednu z bot, když se dveře rozletěly.
— Ty jsi snad úplně neschopná! Proč jsi ty slupky vyhodila? Myslela jsem, že tam zbyla semínka! — křičela Radka tak prudce, až Elišce zazvonilo v uších.
Leknutím jí bota vyklouzla z ruky a s hlasitým žblunknutím spadla do vody.
— Co jsi to provedla? V čem má teď můj muž chodit do práce? To ti potrvá týden, než to uschne! Nepiješ náhodou? Třesou se ti ruce! Věděla jsem, že jsi vadná!
To už bylo příliš.
— Už mám dost vašich věčných urážek! — vykřikla Eliška a druhou botu hodila do lavoru také. Potom odešla do pokoje, otevřela skříň a začala si balit věci.
— Klidně běž! Nikdo tě tu držet nebude! Markovi najdu pořádnou ženu! — volala za ní tchyně.
— Hodně štěstí, — utrousila Eliška jízlivě.
— A odpadky vezmi s sebou!
Radka po ní hodila zavázaný pytel. Ten se však ve vzduchu roztrhl a jeho obsah se vysypal po celé chodbě.
— To už si ukliďte sama, — pronesla Eliška a za hlasitého prásknutí dveří odešla.
Rodiče ji přijali bez zbytečných otázek. Matka ji objala a hladila po vlasech.
— Vím, jaké to je mít složitou tchyni. Tvoje babička nebyla jednoduchá, ale nikdy mi neublížila. A tvého otce si nedovolila přede mnou ponižovat.
— Mami, já si tam připadám jako služka, — vzlykala Eliška. — Schválně dělá nepořádek, nutí mě uklízet neviditelné skvrny, shazuje každé jídlo… Já už nemůžu.
— Neboj, zvládneme to, — řekl tiše otec a významně pohlédl na svou ženu.
Když se Marek vrátil ze služební cesty, našel doma jen ticho. Eliščiny věci zmizely. Obrátil se na matku.
— Kde je Eliška?
Radka pokrčila rameny.
— Sama se sebrala a odešla. Dokonce pro ni přijelo nějaké velké bílé auto.
— Co jsi jí řekla?
— Jen pravdu. Že ti nesahá ani po kotníky.
Marek zrudl.
— Ne, mami. To já jí nesahám ani po kotníky, když jsem ti dovolil, abys ji takhle trápila!
Sbalil si několik věcí a ještě ten večer odjel k Eliščiným rodičům. Na noc si pronajal malý byt a rozhodl se, že další den začne hledat vlastní bydlení.
Tchán ho přivítal u dveří.
— Ahoj, Marku, pojď dál.
— Dobrý den… je Eliška doma? — zeptal se nejistě a vstoupil do předsíně, kde panovalo napjaté ticho.