…Eliška doma? — zeptal se nejistě a vstoupil do předsíně, kde panovalo napjaté ticho.
„Je v obýváku,“ odpověděl tchán tiše a pokynul mu dál.
O pár minut později už seděli všichni čtyři u stolu. Eliška měla zarudlé oči, ale když pohlédla na Marka, bylo v jejím pohledu víc úlevy než výčitek.
Její maminka si odkašlala a složila ruce do klína. „Tak děti, něco jsme si s tátou rozmysleli,“ začala pomalu. „Šetřili jsme si na nové auto. Chtěli jsme si ho konečně koupit přímo ze salonu. Jenže když vidíme, jak to teď máte… asi ty peníze využijete víc než my.“
Marek nechápavě zamrkal. Tchán sáhl do kapsy a položil před něj svazek klíčů.
„Tohle si vezměte.“
„Ale já auto mám,“ ohradil se Marek rozpačitě. „Není sice nejnovější, ale pořád jezdí.“
Tchyně se pousmála. „Ty klíče nejsou od auta. Jsou od bytu. Známí prodávali menší byt za rozumnou cenu. Tak jsme neváhali.“
V místnosti se na okamžik rozhostilo ticho.
„Je tam potřeba trochu práce,“ pokračoval tchán. „Koupelna má nové rozvody, ty se měnily loni. Ale zbytek… no, budete si ho muset upravit podle sebe.“
Marek s Eliškou si vyměnili pohled — a v téměř stejný okamžik oba vykřikli radostí.
„Mami! Tati! To snad nemyslíte vážně!“
„To je ten nejkrásnější dárek,“ vydechla Eliška a objala rodiče.
Tchyně ji pohladila po vlasech. „Hlavně spolu držte. Byt je jen zdi. Domov si z něj uděláte vy sami.“
Uběhl rok.
Za tu dobu se z oprýskaného bytu stal útulný domov přesně podle Eliščiných představ. Světlé stěny, dřevěná podlaha, police plné knih a květin. Marek trávil víkendy s vrtačkou v ruce, Eliška vybírala barvy, závěsy a detaily. Když bylo konečně hotovo, vonělo celé místo novotou.
Právě v ten den přinesla Eliška manželovi malou krabičku převázanou stužkou.
„Co to je?“ usmál se Marek a zvědavě si ji prohlížel.
„Otevři to,“ pobídla ho s tajemným výrazem. „Myslím, že tě to potěší.“
Marek nadzvedl víčko. Nejdřív nechápal — pak zůstal stát jako přimražený.
„Eliško… to je…?“
V ruce držel těhotenský test se dvěma jasnými čárkami.
„Chtěla jsem si být jistá,“ zasmála se tiše. „Byla jsem už i na ultrazvuku. Ještě není vidět, jestli to bude holčička nebo kluk, ale všechno je v pořádku.“
Marek ji sevřel v náručí. „To je to nejkrásnější, co jsme kdy vytvořili.“
V tom někdo zazvonil.
„To bude asi máma,“ podivil se Marek a šel otevřít. „Mami! To je náhoda, zrovna něco slavíme!“
Radka Krejčíová vstoupila dovnitř s povytaženým obočím. „No to koukám. Aspoň někde mě vítají s nadšením,“ utrousila a bez zouvání přešla rovnou do kuchyně, po dlažbě zanechávajíc šmouhy od bláta.
Marek si toho nevšiml. „Skočím pro dort!“ zavolal nadšeně. Pak se zarazil. „Eliško, můžeš vůbec?“
„Můžu,“ usmála se klidně. „Vezmi prosím Red Velvet.“
„Radši čokoládový,“ vložila se do toho Radka ostře.
Eliška se na ni podívala s nečekaným klidem. „Paní Krejčíová, tohle je náš domov. A já čokoládový dort opravdu nemám ráda. Vezmi ten Red Velvet, Marku.“
Když Marek odešel, tchyně si ji změřila pohledem.
„Takže takhle. Myslíš si, že si ho dítětem připoutáš?“ pronesla jedovatě. „Muži neutíkají od dětí. Utíkají od žen.“
Eliška se opřela o linku. „Nikdo si nikoho nepřipoutává. A mimochodem — je mi poslední dny špatně. Nechci po vás uklízet bláto.“
Odešla do předsíně a vrátila se s lopatkou a smetáčkem. „Prosím.“
Radka sevřela rty, ale pohled jí sklouzl k Eliščinu bříšku. Beze slova se vrátila do chodby, konečně si vyzula boty a začala uklízet.
„Au…“ zasténala náhle Eliška.
„Co je?“ otočila se tchyně podrážděně.
„Asi se mi zatočila hlava. Spadla mi hrnek. Můžete to prosím setřít?“
Radka mlčky vzala hadr a utřela stůl i podlahu.
„A sporák by potřeboval vyčistit,“ dodala Eliška s lehkým nádechem nevinnosti. „Tam je čisticí prostředek.“
V hlase Radky už zaznívalo zřetelné rozčilení. Přesto drhla.
„Tady vám zůstala šmouha,“ poznamenala Eliška schválně o něco hlasitěji.
„Kde prosím vás?“ vybuchla tchyně.
„A v předsíni drobky. Nechcete si vzít brýle? Mimochodem — přijede si pro vás dnes váš manžel?“
„Jak to myslíš?“
„Jen mě napadlo, jestli jste se náhodou nepohádali.“
Trefila hřebík na hlavičku. Ranní hádka byla důvodem nečekané návštěvy. To, že to Eliška prohlédla, Radku popudilo víc než cokoli jiného.
„Ty drzá…“ zasyčela, odhodila hadr a začala si brát věci.
„Odpadky prosím vezměte s sebou,“ podala jí Eliška sáček, který dopadl těsně vedle jejích nohou.
„Míříš špatně!“ procedila Radka a v návalu vzteku po ní mrštila botou. „Už sem nikdy nepřijdu!“
„Jak myslíte,“ odpověděla Eliška klidně a zavřela za ní dveře.
Chvíli stála opřená o stěnu. Trochu ji hryzlo svědomí — přece jen, byla to Markova matka. Ale vzpomínky na ponížení, která kdysi musela snášet, byly stále příliš živé.
Když se Marek vrátil s dortem, rozhlédl se. „Máma odešla?“
„Spěchala domů. Říkala, že táta čeká.“
Marek pokrčil rameny. „Myslím, že teď tu bude častěji. Na vnouče se těší.“
Eliška se pousmála. „Možná. Ale myslím, že dnešní návštěva jí dala dost podnětů k přemýšlení. Miminka potřebují klid.“
A skutečně — časem se Radka Krejčíová změnila. Uvědomila si, že ostrým jazykem si lásku ani respekt nezíská. Když se narodilo dítě, vstoupila do jejich bytu tiše, s přezůvkami v ruce — a poprvé bez jediné jízlivé poznámky.