Radka Krejčíová si demonstrativně přiložila ruku na hruď, jako by jí snad doopravdy selhávalo srdce.
— Eliško, zlatíčko, — spustila medovým hlasem, — tvoje maminka tě zřejmě k domácnosti příliš nevedla.
— A z čeho tak usuzujete? — odpověděla Eliška a jen stěží udržela hlas v klidu.
— Podívej se na ten sporák. Vždyť je celý špinavý.
— Není. Drhla jsem ho opravdu důkladně. To tmavé místo je poškozený smalt, proto to nejde vyčistit.
— Když to vypadá hrozně, tak to zkrátka hrozně je!
Tchyně popadla drátěnku a bez váhání začala postižené místo škrábat. Po několika tazích skvrna skutečně zmizela.
— Vidíš? Stačí chtít. Jenže ty se raději vymlouváš. Tak pokračuj, ať to stojí za to! A žádné flákání!
— Paní Radko, tímhle ten povrch úplně zničíte. Pak už nepůjde vyčistit vůbec nic, — namítla Eliška.
— Ty mě budeš poučovat? Na to jsi ještě malá! — vyjekla Radka dotčeně.
V tu chvíli se z ložnice ozvalo šourání pantoflí. Otec Marka Koláře mířil do koupelny. Když se vracel, nakoukl do kuchyně a zamračil se.
— Eliško, slyšel jsem, že se dnes uklízí?
— To je snad vidět, ne?
— No právě že vidět to moc není. A podlaha u mě v pokoji už je hotová?
— Ano, vytřela jsem ji.
— Tomu se mi nechce věřit. Radko, pojď se podívat.
Oba zmizeli v chodbě. Po chvíli se Radka vrátila sama. V obličeji měla nespokojený výraz, ale mluvila nezvykle tiše.
— Eliško, tam je hotová pohroma. Na skříních prach, pod postelí nepořádek a po zemi drobky.
— To snad není možné, vždyť jsem tam před chvílí uklízela!
Eliška rychle zamířila do pokoje tchána. Největší a nejprosvětlenější místnost v bytě působila spíš jako sklad starého nábytku. Těžké tmavé skříně, zrcadla se stopami po mouchách, zatuchlý vzduch. Přitom pán domu ještě neměl ani šedesát. Dlouhé úklidy nesnášel a Elišku u sebe toleroval sotva deset minut.
— Tady! A tady! A ještě tady! — ukazovala Radka triumfálně na poměrně velké kousky ovesných sušenek.
— Přísahám, že tam nic nebylo. Všechno jsem zametla i vytřela!
— Co bys za deset minut zvládla pořádně? To je jen odbytá práce, — přidal se tchán.
Eliška otevřela ústa, ale hned je zase zavřela. Věděla, že odpor nikam nepovede. Na vlastní bydlení s Markem neměli dost peněz a její rodiče žili v malém bytě, navíc se starali o nemocnou babičku.
— Dobře. Uklidím to znovu, — pronesla tiše a spolkla hořkost.
Radka se spokojeně usmála, oblékla si kabát a odešla na procházku.
Tím však den zdaleka neskončil. Eliška znovu vytřela chodbu, přeleštila kuchyň, ještě jednou uklidila tchánův pokoj, sundala a vyprala všechny záclony a postupně umyla každé okno — některá dokonce podruhé.
Kolem sedmé se vrátila Radka. Bez zouvání prošla předsíní až do kuchyně.
— Jejda, úplně jsem zapomněla, — zasmála se lehkovážně. — Já už ten koš vlastně vynesla. Asi jsem ti tam nadělala šlápoty. Člověk je po takovém dni unavený.
Usadila se do křesla a začala si pobrukovat.
— Eliško, vždyť je skoro půl osmé. Marek každou chvíli přijde z práce. Proč ještě není prostřeno?
— Prostřeno? Já jsem celý den uklízela, tak jsem myslela, že dnes vařit nebudu…
— To snad nemyslíš vážně! — vyskočila Radka. — Ty klidně vynecháš večeři, když ti naše jídlo tak prospívá. Ale chlap po práci potřebuje pořádné jídlo!
V tu chvíli zazvonil domovní telefon. Marek byl doma. Krátce nato se ozval další zvonek — kurýr přivezl objednanou večeři.
— Vidíte, všechno se dá vyřešit bez hádek, — poznamenala Eliška smířlivě.
Radka jen ohrnula rty.
— Jíst něco, co připravoval kdoví kdo a kdoví kde? To je hazard se zdravím! Co když je to zkažené?
Přitom si s chutí nandávala dušené maso a očima už bloudila k dezertu.
— Eliško, jsi skvělá, že jsi mamince ve volnu pomohla s úklidem! — pochválil ji Marek mezi sousty.
— Nepomáhala, — uťala Radka ostře.
Elišce na okamžik problesklo hlavou, že tchyně konečně přizná, kolik práce udělala sama. Místo toho po ní vrhla ledový pohled.
— Tvoje žena potřebuje dohled. Jinak všechno odflákne.
Elišce se zaleskly oči. Celý den běhala po bytě, dřela se do úmoru — a ani slovo uznání.
Když večer zůstali s Markem sami, všiml si jejího zasmušilého výrazu.
— Co se děje? Proč jsi tak smutná?
— Tvoje maminka mě nutila všechno předělávat. A když jsem skončila, prošla se bytem v botách a nadělala další špínu.
Marek se zasmál.
— Taková ona prostě je. Má složitou povahu.
— Tobě je to k smíchu? — ohradila se Eliška.
— Vždyť ona si vždycky musí na někom vybít náladu. A teď má tebe. Jen ještě nevíš, jak s ní…