Lucie Zemanová zrovna zpracovávala těsto, když se po kuchyňské lince rozvibroval její mobil. Otřela si ruce do zástěry, sáhla po telefonu a na displeji uviděla jméno starší dcery.
Simona Čermáková dopoledne obvykle nevolala, spíš posílala krátké zprávy. O to víc Lucii překvapilo, že teď telefon zvoní. Hovor přijala okamžitě.
„Mami, šla jsem z obchodu a našla jsem Nikolu sedět před našimi dveřmi na chodbě. Nemá ani bundu. Zvoním a bouchám, ale táta neotvírá.“
Lucii na okamžik zamrazilo. Musela si nechat větu zopakovat, protože nedávala smysl. Pětiletá Nikola sama na studeném schodišti? V domě, kde se v zimě drží teplota sotva nad nulou? A Tomáš Kratochvíl měl být přece doma – vzal si volno.
„Zabal ji do šály a počkejte tam. Hned vyrážím,“ rozhodla rychle.
Zástěru nechala přehozenou přes židli, popadla kabelku s klíči od auta a vyběhla z bytu. Její sestra Marcela Váleková vykoukla z obýváku, kde chystala nádobí na zítřejší oslavu manželových narozenin.
„Co se děje?“ zeptala se znepokojeně.
„Nevím jistě. Něco s holkama. Ozvu se,“ odpověděla Lucie už mezi dveřmi.
Na výtah nečekala, schody brala po dvou a kabát si zapínala až cestou dolů. K sestře přijela ještě za tmy, krátce po půl sedmé, aby se vyhnula ranním kolonám a pomohla s přípravami. Teď ji čekala cesta přes celé město zpátky – a doprava houstla každou minutou.
Za volantem si v duchu hledala vysvětlení. Možná Tomáš po jejím odjezdu znovu usnul a neslyšel zvonek. Nebo byl ve sprše. Snažila se uklidnit, ale v hrudi jí narůstal nepříjemný tlak.
Auto zastavila před domem tak narychlo, že ani neřešila, zda stojí správně. Vyťukala kód, vběhla dovnitř a místo čekání na výtah se rozběhla po schodech.
V sedmém patře spatřila obě dcery. Patnáctiletá Simona seděla u zdi na bobku a objímala mladší sestru. Přehodila přes ni svou rozepnutou bundu a omotala jí kolem krku šálu.
Nikola neplakala. Jen se na matku dívala vyděšenýma, až příliš klidnýma očima. Když se jí Lucie dotkla rukou, ucítila ledové prsty.
„Seděla tu celou dobu?“ zeptala se tiše.
„Ano. Zvonila jsem snad deset minut. Bušila jsem na dveře a volala na něj,“ odpověděla Simona. „Nikdo nereagoval.“
Lucie vytáhla svazek klíčů a odemkla horní zámek. Klíč se otočil, ale když zatlačila, dveře se ani nepohnuly. Byly zamčené i zevnitř.
Stiskla zvonek a držela tlačítko bez přerušení. Ostrý, protivný zvuk se rozléhal chodbou, až se za zdí rozštěkal sousedův pes. Minuta uběhla, pak další. Přiložila ucho ke dveřím – za nimi ticho. Žádné kroky, žádný hlas, ani šum televize.
„Tomáši!“ udeřila pěstí do dřeva. „Otevři! Vím, že jsi doma!“
Odpověď nepřišla.
Nikola se rozklepala, ať už zimou, nebo strachem. Bylo jasné, že čekat dál nemá smysl.
„Jdeme dolů. Pojedeme k babičce,“ rozhodla Lucie.
Vzala mladší dceru do náruče a společně sešly k autu. Jakmile usedly, pustila topení naplno a proud teplého vzduchu nasměrovala dozadu. Simona vytáhla z kufru deku, kterou tam Lucie vozila pro delší cesty, a pečlivě do ní sestru zabalila.
Cestou se Lucie opakovaně snažila dovolat manželovi. Telefon byl zapnutý, ale každý hovor skončil hned po prvním zazvonění. To znamenalo jediné – Tomáš hovor vědomě odmítal. Nechápala proč.
Ráno odjížděla v pět, on ještě spal. Nic nenasvědčovalo problémům. Nepohádali se, neřešili žádné napětí. Před spaním ji políbil a slíbil, že se o dívky postará, než se vrátí.
Hana Mlynářová, Tomášova matka, bydlela v přízemním bytě staršího domu. Pletla vnučkám ponožky, o svátcích pekla koláče a když se Lucie po mateřské vracela do práce, pomáhala hlídat Simonu. Jejich vztah byl korektní, možná až překvapivě klidný.
Lucie počítala s tím, že dcery nechá u ní a pak se vrátí domů zjistit, co se stalo.
Nikola na zadním sedadle postupně přestala reagovat na okolí. Zabalená do deky a prohřátá proudem tepla konečně usnula, vyčerpaná zimou i napětím.
Když Lucie zastavila před domem Hany Mlynářové, motor ještě chvíli běžel a ona zůstala sedět s rukama pevně sevřenýma na volantu, než se konečně nadechla a rozhodla se zazvonit.