Tomáš Kratochvíl se po jejich odchodu už nikdy neozval. Nezatelefonoval, neposlal zprávu, nezkusil si domluvit schůzku s dětmi. Jako by se po něm slehla zem.
Simona Čermáková mu párkrát volala. Pokaždé hovor odmítl – stejně chladně jako tehdy. Po několika pokusech to vzdala. Přestala čekat, že se na displeji objeví jeho jméno.
Dvacátého února se uvolnil malý byt 1+1, který Lucie Zemanová poslední tři roky pronajímala. Koupila ho ještě dávno před svatbou, z peněz získaných prodejem bytu po rodičích. Tehdy to byla pojistka do budoucna. Netušila, jak brzy ji bude potřebovat.
Sbalila základní věci a přestěhovala se tam s dcerami.
Pro Nikolu Blažekovou byla změna těžká. Často se vyptávala na tatínka, chtěla mu volat a nedokázala pochopit, proč už s nimi nebydlí. Lucie hledala slova, která by pětileté dítě uneslo. Vysvětlovala, že dospělí někdy žijí odděleně, že tatínek teď bydlí jinde. Snažila se mluvit klidně, bez hořkosti.
Simona mlčela. Poslouchala s výrazem, který byl na její věk příliš vážný. Chápala víc, než dávala najevo.
Rozvod byl hotový o něco víc než měsíc později. Vypořádání majetku se táhlo další dva měsíce. Lucie navrhla, že Tomášův podíl vyplatí. Vzala si úvěr, přidala všechny své úspory a začátkem dubna měla potřebnou částku pohromadě. Zbývalo už jen formálně převést vlastnictví.
Sešli se na katastrálním úřadě v Brně, v moderní budově s velkou halou a pořadovým systémem. Lucie neměla hlídání, a tak přišla s oběma dcerami.
Simona si sedla k oknu s učebnicemi a připravovala se na písemku. Nikola dostala blok a pastelky, které Lucie nosila v kabelce právě pro podobné chvíle.
Tomáš dorazil sám. Usedl naproti Lucii k přepážce a bez jediného pohledu směrem k dětem začal podepisovat předložené dokumenty. Úřednice trpělivě vysvětlovala postup, ukazovala, kam připsat datum a kde se podepsat.
Lucie přitom sledovala jeho ruce, známý rukopis i snubní prsten, který měl stále na prstu. Ten detail ji bodl víc, než čekala.
Celé jednání netrvalo déle než půl hodiny. Nakonec úřednice oznámila, že částka byla převedena na Tomášův účet a návrh na vklad vlastnického práva odeslán k registraci.
Tomáš jen kývl. Zasunul pero, odsunul židli a bez rozloučení zamířil ke dveřím.
Nikola zvedla hlavu od kreslení právě ve chvíli, kdy ho spatřila. Seskočila ze židle a rozběhla se přes halu.
„Tati!“ vykřikla. „Počkej!“
Na okamžik se zastavil. Otočil se. Díval se na ni, jak k němu běží s nataženýma rukama – stejně jako tolikrát dřív, když se vracel domů z práce.
Doběhla k němu a chytila ho za lem bundy.
„Tati, vezmi mě do náruče. Chyběl jsi mi.“
Podíval se na ni shora. Několik vteřin nehnutě stál. Pak jí jemně, ale rozhodně odsunul ruce ze své bundy, otočil se a vyšel ven.
Neřekl nic. Ani se znovu neohlédl.
Nikola zůstala stát uprostřed haly s pažemi napřaženými k zavřeným dveřím. Nejdřív jen nechápavě zírala na místo, kde před chvílí stál. Pak se jí obličej zkřivil a propukla v hlasitý, zoufalý pláč.
Lucie k ní okamžitě přiběhla, zvedla ji do náruče a pevně k sobě přitiskla. Hladila ji po vlasech a šeptala uklidňující věty, které samy o sobě nedávaly smysl, ale měly utišit bolest.
Simona přistoupila blíž a položila sestře ruku na záda.
„Mami, pojďme pryč,“ řekla tiše.
Vyšly ven všechny tři. Venku padal mokrý sníh – poslední záchvěv zimy.
Lucie usadila dcery do auta, zapnula topení a z přihrádky vytáhla kapesníky. Otřela Nikole uslzenou tvář. Dívka ještě vzlykala, ale už tišeji.
„Proč odešel?“ zeptala se přerývaně. „Udělala jsem něco špatně?“
„Ne, zlatíčko. Ty jsi neudělala vůbec nic,“ odpověděla Lucie a snažila se, aby se jí nezlomil hlas. „Tatínek… teď prostě nedokázal zůstat.“
„Už nás nemá rád?“
Na tu otázku nenašla odpověď. Jen dceru políbila na čelo a připoutala ji pásy.
„Jedeme domů,“ řekla pevně. „Jsme spolu. My tři. A jedeme domů.“
Nastartovala a vyjela z parkoviště. Před ní se rozprostřelo město, byt, který teď patřil jen jí, a život, který bude muset vystavět znovu.
Bez Tomáše. Bez Hany Mlynářové. Bez sedmnácti let, které se během jediného únorového dne rozpadly.
Podívala se do zpětného zrcátka. Nikola už měla hlavu položenou na Simonině rameni a oči zavřené.
Simona ji objímala jednou rukou a druhou si opírala čelo o chladné sklo okna.
Lucie otočila volantem a zařadila se do proudu aut. Směřovaly domů.