Opatrně otevřela zadní dveře auta a co nejtišeji vyzvedla Nikolu do náruče, aby ji neprobudila. Dívčina hlavička jí klesla na rameno, dech měla klidný a pravidelný. Simona šla těsně za nimi a přidržovala deku, aby mladší sestře nesklouzla na zem.
Hana Mlynářová otevřela téměř okamžitě. Oči jí nejprve přelétly po Luciině bledé tváři, pak se zastavily na Simoně a nakonec spočinuly na spící Nikole. Výraz tchyně během vteřiny ztvrdl. Úsměv zmizel, čelo se jí stáhlo do ostré vrásky.
„Simono, pojď dovnitř,“ pronesla chladně a ustoupila stranou, aby vpustila starší vnučku. „Ale tuhle přes práh nepustím.“
Lucie na ni nechápavě hleděla. Čekala vysvětlení, dovětek, cokoliv, co by tu větu uvedlo na pravou míru.
Nestalo se nic. Hana Mlynářová stála v otevřených dveřích, jako by bránila vstupu cizímu dítěti, ne vlastní krvi.
„Promiňte… asi jsem vám nerozuměla,“ vydechla Lucie. „Co jste to říkala?“
„Rozuměla jsi až moc dobře,“ odsekla tchyně. „Tu malou k sobě nevezmu. Ať se o ni stará její skutečný otec. Můj syn už to dělat nebude.“
Nikola se při zvýšených hlasech zavrtěla a otevřela oči. Když spatřila babičku, natáhla k ní ruce, jak to dělávala pokaždé.
Hana se odvrátila.
Lucii se sevřelo hrdlo. „Nevím, o čem mluvíte. Nikola je dcera Tomáše Kratochvíla. Naše dcera.“
„Přestaň lhát!“ zvýšila hlas Hana. „Měla jsem podezření už dávno. Včera večer jsem si prohlížela staré fotografie a došlo mi to. Má úplně jiné oči, jiný nos, bradu po nás rozhodně nemá.“
Zhluboka se nadechla. „Řekla jsem to Tomášovi. A on mi dal za pravdu.“
Nikola se rozplakala. Nerozuměla slovům, ale cítila napětí a nepřátelství v babiččině hlase. Lucie ji pevněji objala, jako by ji chtěla ochránit před celým světem.
„Mýlíte se,“ zašeptala rozechvěle. „Je podobná mojí babičce z maminčiny strany. Ukazovala jsem vám album na jejích druhých narozeninách. Sama jste tehdy říkala, že je ta podoba nápadná.“
„Tehdy jsem se spletla. Teď jsem si to prohlédla pořádně.“
Simona, která už stála na prahu, se otočila. „Babi, to není pravda,“ řekla tiše, ale rozhodně.
„Simonko, jsi ještě dítě,“ odpověděla jí Hana měkčím tónem. „Nechápeš, co všechno se mezi dospělými může stát. Někdy lidé udělají chybu, za kterou se pak stydí. Tvůj tatínek teď trpí. Pojď dovnitř, promluvíme si.“
Lucie si přehodila Nikolu do druhé ruky a volnou dlaní pevně sevřela Simoninu. „Odcházíme. Simono, jdeme.“
Otočila se bez dalšího slova a zamířila zpět k autu. Za zády ještě zaslechla, jak tchyně cosi vykřikuje o pravdě, která stejně vyjde najevo, ale nezastavila se a neohlédla.
Usadila obě dcery na zadní sedadlo, připnula jim pásy a nastartovala. Když vyjížděla z dvora, všechno jí začalo dávat smysl. Hana Mlynářová Tomáše přesvědčila o své domněnce — a on jí uvěřil.
Zamířila zpátky k Marcele Válekové. Sotva sestra otevřela dveře, poznala z Luciina výrazu, že se něco pokazilo. Před dětmi se ale na nic neptala.
Odvedla Nikolu do obýváku, posadila ji na gauč, pustila pohádku a přinesla jí hrnek teplého kakaa. Simona si přisedla k mladší sestře a objala ji kolem ramen.
Marcela se pak vrátila do kuchyně, kde Lucie seděla u stolu a nepřítomně hleděla před sebe.
„Tak mluv,“ pobídla ji tiše.
Lucie jí vylíčila všechno — od ranního telefonátu přes cestu až po rozhovor u dveří. Marcela poslouchala bez přerušení, jen občas nespokojeně mlaskla. Když Lucie domluvila, postavila před ni šálek horkého čaje.
„Co teď?“ zeptala se.
„Pojedu domů,“ odpověděla po chvíli. „Musím si s ním promluvit. Vysvětlit mu to.“
Nechala děti u sestry a vyrazila. Celou cestu si v duchu skládala věty, hledala argumenty, které by mohly Tomáše přimět pochybovat o matčiných slovech. Navrhne test DNA. Jednoduché řešení, které jednou provždy umlčí všechny spekulace. Znovu mu ukáže fotografie své babičky, kde je podoba s Nikolou zřejmá.
Zaparkovala před domem, vyjela výtahem nahoru a zastavila se u dveří bytu. Vytáhla klíče, zasunula je do horního zámku a otočila. Ozvalo se cvaknutí. Zkusila i spodní — také povolil.
Vešla do tmavé předsíně a rozsvítila. Hned uviděla, že něco není v pořádku. Vedle Tomášovy bundy visel dámský kožich. Pod věšákem stály malé lodičky na podpatku, sotva velikost šestatřicet.
Z ložnice doléhaly tlumené hlasy. Mužský hlas mluvil tiše, něžně — přesně tak, jak kdysi mluvíval k ní. Ženský se zasmál.
Lucie pomalu prošla chodbou směrem ke dveřím ložnice.