Zastavila se přede dveřmi ložnice, sevřela kliku a bez váhání vstoupila dovnitř.
Tomáš Kratochvíl seděl na posteli v županu, zády opřený o polštář. Vedle něj byla žena kolem třicítky, tmavovlasá, ostříhaná nakrátko, oblečená jen do jeho volného trička.
Oba současně otočili hlavy ke dveřím.
Vzduch ztěžkl. Několik vteřin nikdo nepromluvil. Lucie Zemanová ustoupila o krok a upřela pohled na neznámou.
„Odejděte.“
Žena vyskočila tak prudce, až matrace zavrzala. Popadla šaty přehozené přes židli, zmateně si je tiskla k tělu a vyběhla z pokoje. Z předsíně se ozvalo zakopnutí, šramot, pak prudké bouchnutí vstupních dveří.
Bylo ticho.
Tomáš zůstal sedět. Ani se nepohnul. Díval se na Lucii bez náznaku studu, bez omluvy, jako by ho vyrušila při obyčejné návštěvě.
„Vyhnal jsi vlastní dítě na chodbu,“ pronesla klidně. „Pětiletou holčičku. Kvůli tomuhle?“
„To dítě není moje.“
Ta věta dopadla mezi ně tvrději než křik.
„Nikdy jsem tě nepodvedla. Za sedmnáct let ani jednou.“
Tomáš se ušklíbl. „To tvrdíš ty. Máma mi ukázala fotky. Porovnávala Nikolu s námi, s tvou rodinou. Něco jí nesedělo. Oči. Tvar. Nezdálo se jí to.“
„Takže jsi uvěřil fotografiím?“ zeptala se tiše.
„Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit. Ale pak jsem se díval sám. A viděl jsem to. Je jiná.“
„Uděláme test DNA,“ řekla okamžitě. „Zítra. Klidně ještě dnes objednám laboratoř. Za týden budeš mít výsledek a uvidíš, že Nikola je tvoje dcera.“
„Žádné testy nepotřebuju. Věřím své mámě.“
„Více než mně?“
„Lhala jsi mi. A kdo ví, jestli i Simona Čermáková je opravdu moje.“
V Lucii cosi ztuhlo. Nebyla to bolest ani vztek. Spíš náhlé odpojení, jako když se vypne proud. Muž, za kterého se kdysi provdala, jako by se rozplynul. Místo něj tu seděl cizí člověk, ochotný přijmout pomluvu jako důkaz.
„Dobře,“ řekla po chvíli. „Sbalím dětem věci.“
Odešla do dětského pokoje. Z horní police stáhla kufr a začala do něj ukládat oblečení, pyžama, školní věci, plyšáky, bez kterých Nikola neusne. Pohybovala se klidně, systematicky.
Tomáš se objevil ve dveřích, už převlečený do džínů a svetru. Mlčky ji pozoroval.
Když zapnula zip kufru, promluvil: „Když odcházíš bez vysvětlování, znamená to, že je to pravda. Že jsme se nemýlili.“
Nevěnovala mu odpověď. Vzala kufr, kabelku si přehodila přes rameno a zamířila ke vchodu.
„Doklady dětí jsou v psacím stole,“ zavolal za ní. „Rodné listy, kartičky k lékaři. Vezmi si je.“
Zastavila se, otevřela zásuvku a vytáhla složku s dokumenty. Pečlivě ji uložila do tašky.
„Budeš litovat,“ pokračoval chladně. „Až se všechno prokáže a už nebudeš mít kam ustoupit.“
Otočila se k němu. Stál s rukama zkříženýma na hrudi, sebejistý, přesvědčený o své pravdě.
„Všechno už se prokázalo,“ odpověděla klidně. „Dnes jsem o tobě zjistila víc než za celých sedmnáct let.“
Vyšla ven a dveře za sebou jen tiše přivřela. Sjela výtahem dolů, uložila kufr do kufru auta a usedla za volant. Několik minut seděla bez hnutí a dívala se na dvůr, na pískoviště, kde každý večer s Nikolou stavěly hrady.
Pak nastartovala a odjela k Marcele Válekové.
Marcela ji vyslechla bez jediné přerušující otázky. Děti už spaly v pokoji, vyčerpané událostmi dne. V kuchyni bylo teplo, na stole voněl čaj.
Lucie vyprávěla o kožichu na věšáku, o cizím smíchu z ložnice, o slovech, která Tomáš vyslovil. Marcela jí dolila hrnek a přisunula talíř se sušenkami.
„Potřebujeme někde být pár dní,“ řekla Lucie. „Byt, který pronajímám, se uvolní dvacátého. Nájemníci odcházejí, pak se tam přestěhujeme.“
„Zůstaňte tady, jak dlouho bude třeba,“ odpověděla Marcela bez váhání. „Místa je dost. Gauč rozložíme.“
„Děkuju.“ Lucie na okamžik sklopila oči. „Podám žádost o rozvod.“
Marcela jen přikývla. Nezlehčovala to, nenabízela rady. Položila ruku na sestřinu dlaň a lehce ji stiskla.
„Zítra má Marek Dlouhý narozeniny,“ vzpomněla si Lucie. „Slíbila jsem, že pomůžu s přípravou.“
„Na to teď nemysli. Oslavu zvládnu sama. Ty máš důležitější věci.“
Následující dny se pro Lucii proměnily v nepřetržitý kolotoč zařizování, telefonátů a rozhodnutí, která už nešlo odkládat.