„Podívej se na tu fotku. A dívej se pořádně. A pak mi zkus tvrdit, že si něco namlouvám.“
Anna Kolářová nezvyšovala hlas. Mluvila klidně, tím svým tlumeným, pevným tónem, který v kanceláři dokázal umlčet i největšího potížistu. Když takhle promluvila, lidem obvykle ztuhla šíje a chuť odporovat se vytratila. Položila mobil doprostřed kuchyňského stolu displejem vzhůru, přímo vedle talíře svého muže.
Na obrazovce svítil čerstvý příspěvek ze sociální sítě. Detail ženské ruky s křiklavě červenými, lehce přehnanými nehty svíral papírový kelímek s kávou. V pozadí byl vidět volant starší Mazdy. A na zápěstí – nepřehlédnutelně – těžký zlatý náramek, jehož články se v podzimním slunci leskly jako hadí tělo.
David Krejčí, který ještě před okamžikem s chutí dojížděl ohřátý guláš, zůstal s vidličkou napůl cesty k ústům. Očima sklouzl k displeji, pomalu dožvýkal sousto a demonstrativně ho spolkl. Teprve potom zvedl pohled k manželce. V jeho tváři nebyl strach, spíš otrávení člověka, kterého někdo vyrušil kvůli malichernosti.
„No a? Jana si dala kafe. To je zločin?“ pokrčil rameny. „Ty teď budeš sledovat každý krok mojí sestry? Anno, nemáš z práce trochu paranoiu?“
„Podívej se na to zápěstí, Davide. Ne na kafe.“
Ani se nenamáhal předstírat zájem. „Nějaká cetka. Laciná bižuterie. Víš přece, že má ráda všechno, co se třpytí. Možná si něco koupila na stánku, aby si udělala radost. Proč z toho děláš aféru?“
Anna se krátce usmála. Nebyl to úsměv – spíš suché prasknutí větve. Obešla stůl, zamířila do předsíně ke komodě a za pár vteřin byla zpět. V ruce držela tmavou sametovou krabičku. Otevřenou. Prázdnou.
Položila ji vedle telefonu.
„Bižuterie ze stánku?“ zopakovala tiše. „To je vzor Bismarck. Dvacet gramů zlata. Zakázková výroba. Uvnitř zapínání je rytina: ‚Milované dceři k třicetinám.‘ Chceš mi tvrdit, že Jana náhodou narazila na identickou kopii daru od mých rodičů? Nebo že se jí zničehonic objevilo sto padesát tisíc na šperk, když ještě minulý týden prosila o peníze na zimní pneumatiky?“
David odložil příbor. Cinknutí kovu o porcelán se rozlehlo kuchyní jako varovný signál. Pochopil, že hraní na nechápavého už nepomůže. Uvolněný výraz zmizel a nahradila ho tvrdohlavá dotčenost, kterou Anna znala pokaždé, když ho přistihla při lži.
„Do té krabičky ses tři měsíce ani nepodívala,“ ohradil se a jeho hlas získal obviňující podtón. „Ležel tam a jen chytal prach. Nenosis ho. Sama jsi říkala, že zlato je nevkus.“
„Říkala jsem, že ho nenosím denně. Je to památka. Dárek od mámy a táty. To, že ho nemám na ruce každý týden, z něj nedělá věc bez majitele.“
„Nedělej z toho drama!“ rozhodil ruce a opřel se o opěradlo židle. „Neprodal jsem ho, neprohrál v kartách. Jen jsem si ho půjčil. Jana je na dně, víš to. Ten její bývalý zase zadržuje alimenty, v práci jí hrozí propouštěním. Dva dny brečela. Jel jsem za ní, chtěl jí pomoct. A tak jsem jí ho dal. Řekl jsem, že je od nás. Aby si aspoň na chvíli připadala jako ženská, ne jako tažný kůň.“
Anna měla pocit, že se místnost lehce pohupuje. Logika, kterou předkládal, byla pokřivená až absurdní. Seděl proti ní v tričku, které mu koupila, jedl jídlo zaplacené z jejího účtu, a bez mrknutí oka vysvětloval, jak naložil s jejím majetkem, aby potěšil svou sestru.
„Takže jsi daroval šperk, který mi dali rodiče k narozeninám, své sestře, protože je podle tebe chudinka a já mám věcí dost?“ pronesla pomalu. „Davide, ty jsi mi ho prostě vzal. Ukradl jsi můj dárek a ještě si hraješ na dobrodince.“
„Neukradl. Jsme manželé!“ vyskočil prudce ze židle a naklonil se přes stůl. Ve tváři mu naskákaly červené skvrny. „Máme společné peníze, společný majetek. Proč jsi tak malicherná? Tvoje šperkovnice přetéká. Náušnice, prsteny, řetízky… polovinu z toho ani nepoužíváš. Jana si naposledy zlatý šperk prohlížela ve výloze. Potřebovala si zvednout sebevědomí. Když si ho nasadila, poprvé po půl roce se usmála. To ti je líto kusu kovu pro vlastní rodinu?“
„Pro vlastní rodinu by mi to líto nebylo,“ odpověděla tiše a zadívala se mu přímo mezi oči. „Jenže Jana není moje sestra. Je tvoje. A pokud chceš být štědrý, dělej to ze svého. Měl jsi si přivydělat, koupit jí něco a dát jí to. Místo toho jsi vlezl do mé krabičky, vzal mou věc a s velkorysým gestem ji předal dál. Chápeš, jak to působí? Obral jsi manželku, aby ses před sestrou předvedl.“
„Zase to tvoje – ‚moje‘ a ‚tvoje‘,“ ušklíbl se. „Pořád mi připomínáš, že vyděláváš víc. Že byt je psaný na tebe. Co mám tedy dělat? Spát přede dveřmi a žádat o svolení, když si chci vzít hrnek? Jsem přece manžel, hlava rodiny. Mám právo rozhodovat o tom, co je v tomhle bytě.“
Anna zvedla obočí. „Hlava rodiny? Ta přináší zdroje, ne že je odnáší a rozdává. Nejsi žádný vůdce, Davide. Choval ses jako zloděj. Obyčejný domácí zloděj. A nejhorší je, že si to odmítáš připustit.“
„Neopovažuj se mě tak nazývat!“ zařval a udeřil dlaní do stolu, až se zatřásla slánka. „Chtěl jsem, aby bylo všem líp! Tobě ten náramek nechyběl, ležel bez užitku. Jí přinesl radost. Tomu se říká empatie, Anno. Něco, co tobě chybí. Kvůli pár gramům zlata by ses rozkrájela, ale že někdo trpí, to je ti jedno.“
Anna několik vteřin mlčela. Pozorovala ho, jako by před ní stál cizí muž. Po pěti letech manželství se maska „hodného kluka“ definitivně sesunula a odkryla závist a přesvědčení, že cizí úspěch je křivda, kterou je třeba vyrovnat.
„Dobře,“ řekla nakonec vyrovnaně. „Řekněme, že jsem bezcitná. Ale paměť mi slouží. A zajímá mě jedna věc. Když jsi Janě ten náramek předával, řekl jsi jí pravdu? Řekl jsi: ‚Jano, tohle je Annin šperk, jen ti ho půjčuje‘?“
David odvrátil pohled. Jeho předchozí výbušnost se vytratila stejně rychle, jako se objevila. Nervózně si začal pohrávat s okrajem ubrusu.
„Co jsi jí vlastně řekl, Davide?“ zopakovala Anna klidně, ale s nepatrným důrazem, který naznačoval, že odpověď bude mít zásadní význam.