„Sbal si svoje věci. Jenom svoje. Každou tašku ti zkontroluju.“
„To snad nemyslíš vážně?“ David Krejčí se nervózně zasmál, ale ten zvuk byl dutý a nepřesvědčivý. Strach, který se mu mihl v očích, prozrazoval víc než slova. Seděl dál na židli, jako by přirostl k místu, a odmítal přijmout realitu. „Kvůli nějakému kusu kovu mě vyhazuješ z bytu? Večer? Anno, vzpamatuj se. To je jen hádka, nic víc. Přehnal jsem to, uznávám. Řekl jsem hloupost. Teď si půjdeme lehnout a ráno—“
„Ráno už tu nebudeš,“ přerušila ho Anna Kolářová bez zvýšení hlasu.
Přešla ke dveřím a otevřela je dokořán. Do přehřátého bytu proudil chlad z chodby, jako by někdo rozřízl přetlakované ticho nožem. „Zvedni se. Nemáš tu co přespat. Od této chvíle jsi tu cizí člověk. Návštěva, která se zdržela příliš dlouho a začala si odnášet stříbro ze zásuvky.“
David se pomalu postavil. V obličeji mu cukaly svaly – směs vzteku a sebelítosti. Bylo mu jasné, že obvyklé výmluvy a citové vydírání dnes nezaberou. Roky zkoušel nahlodávat hranice, posouval je o centimetry, omlouval se, zlehčoval. A teď se ta zeď, do které tak dlouho bušil, zřítila – a pohřbila jeho.
„Fajn,“ vycedil mezi zuby. „Jak chceš. Odejdu. Když jsou ti věci milejší než živý člověk, tak si tu žij se svými poklady. Až zjistíš, že tě zlatý náramek v noci neobejme a nepodá ti sklenici vody, nechoď za mnou.“
„Šetři si tyhle tragické předpovědi,“ odpověděla klidně. „Běž balit.“
To, co následovalo, připomínalo nedůstojnou kontrolu na letišti. Anna stála ve dveřích ložnice s rukama založenýma na prsou a bez jediného slova sledovala, jak se po místnosti pohybuje. Vytáhl sportovní tašku a začal do ní bez ladu házet trička, mikiny, kalhoty. Každý pohyb byl přehnaně prudký, jako by čekal, že ho zastaví, že se rozpláče, že povolí.
Nepovolila. Pozorovala ho chladně, téměř profesionálně, jako lékař sledující nevyhnutelný zákrok.
Když sáhl po poličce s elektronikou a popadl přenosný reproduktor, její hlas ho zastavil uprostřed pohybu.
„Ten tam vrať.“
Zůstal stát s přístrojem přitisknutým k hrudi. „To byl dárek. K Vánocům. Od tebe.“
„Dala jsem ho manželovi,“ odpověděla. „Ne člověku, který mi krade věci. Ber to jako částečnou náhradu škody. A také jako úhradu za kurýra. Polož ho zpátky.“
Zatnul čelist tak silně, až mu vystoupily šlachy na krku, ale reproduktor vrátil na místo. Najednou působil menší. V bytě, kde se pět let cítil jako doma, mu nezůstalo nic, co by mohl považovat za své útočiště. Nábytek, spotřebiče, dekorace – všechno koupila ona. A teď jako by každý předmět mlčky potvrzoval, komu to tu skutečně patří.
Ozval se zvonek domovního telefonu.
Anna ani na okamžik nespustila Davida z očí, když zvedla sluchátko. „Ano? Páté patro. Můžete nahoru.“
O pár minut později zazvonil zvonek u dveří. Na prahu stál mladý kurýr ve žluté bundě s papírovou taškou v ruce. Anna převzala zásilku, podepsala se do aplikace a dveře zavřela dřív, než stačil cokoli říct.
Obsah vysypala na komodu v předsíni. Zlatý náramek zazvonil o dřevo a zůstal ležet ve světle stropní lampy. Vzala ho do ruky, zkontrolovala zapínání i jednotlivé články. Nic nechybělo. Chlad kovu se postupně ohříval v jejích prstech.
David stál opodál s taškou přehozenou přes rameno a díval se na šperk s nenávistí, jako by právě on byl viníkem jeho pádu.
„Tak co, poklad je zpátky?“ ušklíbl se, zatímco si obouval boty. „Teď si ho můžeš dát pod polštář. Přesně to jsi chtěla, ne? Aby se nikdo nedotkl tvých cenností.“
„Chtěla jsem partnera,“ odpověděla bez emocí a zasunula náramek do kapsy domácích kalhot. „Ne příživníka. Klíče nech na komodě.“
Na okamžik se narovnal tak prudce, že to vypadalo, jako by se chystal k výpadu. V očích mu probleskla surová zloba. Touha ublížit alespoň slovem.
„Zůstaneš sama, Anno,“ řekl tiše. „Jsi chladná jak účetní kniha. Místo srdce máš kalkulačku. Jana Kratochvílová měla pravdu – chlap je ti dobrý jen jako součást vybavení. Normální muž od tebe uteče během pár týdnů. Zůstaneš tu ve svém dokonalém bytě a nikdo si na tebe ani nevzpomene.“
Svazek klíčů dopadl na komodu a kov zazvonil těsně vedle místa, kde před chvílí ležel náramek.
„A klíče od auta,“ připomněla mu, jako by jeho řeč vůbec neslyšela. „Vůz je napsaný na mě. Plnou moc zítra ruším. Jestli ho neuvidím stát před domem, nahlásím krádež.“
„To snad nemyslíš vážně!“ vybuchl. „Jak mám asi odvézt věci? Pojedu s tímhle vším tramvají?“
„To není můj problém,“ odpověděla a otevřela dveře. „Zavolej si taxi. A zaplať si ho sám. Ven.“
Pomalu vytáhl klíče od auta a s hlasitým cinknutím je přidal k ostatním. Pak si přehodil tašku přes rameno a věnoval jí poslední pohled – plný bezmocné zloby – než překročil práh.
Anna nečekala, až přijede výtah. Zavřela dveře okamžitě, jakmile jeho noha zmizela za hranou bytu. Otočila jedním zámkem, potom druhým. Kovové cvaknutí zaznělo konečně, definitivně.
Opřela si čelo o chladný povrch dveří a zavřela oči.
Ticho.
Poprvé po dlouhé době skutečné ticho. Žádná televize mumlající v pozadí, žádné kroky, žádné polohlasné stížnosti. Vzduch se zdál lehčí, jako by někdo otevřel okno v místnosti, kde se roky držel zatuchlý pach.
Neplakala. Necítila bodavou bolest. Spíš prázdno – široké, zvonivé. A pod ním úlevu, podobnou té, když odezní zánět po vytrženém zubu. Rána ještě nebyla zahojená, ale hnis zmizel.
Podívala se na telefon. 21:15. Na běžné hovory pozdě, na řešení krizí ideální čas. Otevřela kontakt, který si uložila už před půl rokem, když sousedce zasekly dveře.
„Dobrý večer, pohotovostní výměna zámků?“ pronesla věcně. „Potřebuji okamžitě vyměnit vložku. Ano, dnes. Příplatek za urgentní zásah akceptuji. Adresa je…“
Nadiktovala údaje, ukončila hovor a zamířila do kuchyně. Na stole stál talíř s nedojedeným ragú, které si David nestihl dojíst. Vzala ho, bez zaváhání shrnula obsah do koše a prázdný talíř vložila do myčky.
Kuchyň se leskla čistotou. Všechno bylo na svém místě.
Život šel dál. A v tom novém už nebyl prostor pro někoho, kdo si spletl domov s kořistí.