David mlčel tak dlouho, až se to ticho stalo odpovědí samo o sobě. Bylo hutné, těžké a nepříjemné. Sáhl po karafě s vodou, opatrně si nalil do sklenice, jako by se bál, že i cinknutí skla by ho mohlo prozradit. Napil se hltavě, otřel si ústa hřbetem ruky a očima těkal po kuchyni – po lednici polepené magnety, po vzoru na zácloně, po hodinách na zdi. Kamkoli, jen ne do očí své ženy, které byly chladné a neúprosné.
„Řekl jsem jí, že jsem ho koupil,“ procedil nakonec skrz zuby a zadíval se přitom do prázdné stěny. „Tvrdil jsem, že jsem dokončil velký projekt a dostal za něj tučnou odměnu. A že jsem jí chtěl dát něco skutečně hodnotného. Protože si to zaslouží.“
Anna Kolářová si pomalu sedla. Lež byla očekávatelná. Rozsah té lži už méně.
„Takže jinými slovy,“ pronesla tiše, až nepřirozeně klidně, „jsi nejen vzal moji věc bez dovolení. Ty sis přisvojil i zásluhu za její pořízení. Koupil sis sestřino nadšení, její obdiv a roli dokonalého bratra za moje peníze. Vymyslel sis úspěch, který nemáš. Povýšil ses na hrdinu díky něčemu, co ti nepatří.“
„Prosím tě, přestaň s těmi dramaty o krádeži!“ vybuchl David Krejčí, protože cítil, že mu půda pod nohama mizí, a snažil se to překřičet. „Jsme manželé! Všechno je přece společné! Podle zákona se majetek nabytý během manželství dělí napůl. Ber to tak, že jsem naložil se svou polovinou toho zatraceného náramku!“
„Ten náramek jsem dostala darem,“ odpověděla bez zaváhání. „Darovaný majetek se nedělí. Ne podle zákona a už vůbec ne podle slušnosti. Ale nejde o paragrafy. Jde o to, jak přemýšlíš.“
Pozorovala ho a téměř slyšela, jak mu v hlavě zapadají kolečka sebeospravedlňování. On se necítil vinen. Ve své pokřivené představě byl zachránce, který napravuje křivdy světa – bere „přebytky“ bohaté manželce a pomáhá „chudé“ sestře.
„A proč by ne?“ naklonil se k ní a v hlase mu zazněla léty pěstovaná hořkost. „Tobě se to mluví. Máš zázemí. Rodiče ti koupili byt, pomohli s autem. Nikdy jsi nemusela řešit, jestli vyjdeš do výplaty. A Jana Kratochvílová? Ta si všechno dře sama. Nikdy neměla takové štěstí jako ty. Nemá pořádnou práci, nemá chlapa, co by se o ni postaral. Ty máš plnou šperkovnici věcí, které ani nenosíš! Leží tam majetek, který zahálí. Jsou to jen předměty! K čemu ti jsou? Aby ses na ně chodila dívat? Zatímco tam je člověk, který potřebuje pomoc!“
„Pomoc?“ zopakovala Anna a pocítila, jak se jí zvedá žaludek. „Pomoc je, když si vezmeš brigádu navíc a koupíš jí nákup z vlastních peněz. Pomoc je, když jí zaplatíš kurz, aby si našla lepší práci. To, cos udělal ty, není pomoc. To je laciné divadlo. Chtěl jsi vypadat štědře, aniž by tě to stálo jedinou korunu. Hrál sis na velkorysého – s mým majetkem.“
„Ty všechno přepočítáváš na peníze,“ odsekl jedovatě. „Jsi sobecká a chladná. Já mluvím o citech! Viděla bys ji, když jsem jí ten náramek zapínal na zápěstí. Plakala radostí. Řekla mi, že jsem jediný chlap v rodině, na kterého je spoleh. Pro tebe je to pár gramů zlata. Pro ni důkaz, že na ní někomu záleží.“
„Záleží…“ zopakovala Anna tlumeně. „Ty jsi jí lhal, Davide. Vytvořil jsi iluzi, že se ti daří, že máš situaci pod kontrolou. A přitom jsi jen někdo, kdo si z domu své ženy odnese, co se mu hodí. Co budeš dělat příště? Až bude chtít peníze? Sundáš mi ve spánku náušnice? Odvezeš televizi?“
„Nedělej z toho grotesku!“ mávl rukou. „Mám jen dočasné problémy v práci. To víš. Jakmile se to zlepší, koupil bych ti stejný náramek. Možná ještě hezčí. Chtěl jsem ho vrátit. Až se postavím na nohy.“
„Na nohy se stavíš už pět let,“ přerušila ho tvrdě. „Pět let bydlíš v mém bytě, jezdíš mým autem a účty platím já. Tvoje výplata mizí v tvých zálibách a já si říkala, že takový je život, že jsme partneři. Ale dnes jsi překročil hranici. Sáhl jsi do mých věcí, do mé minulosti, do vzpomínek, které s tím náramkem souvisí. Použil jsi je jako nástroj ke zvednutí vlastního ega.“
David si založil ruce na prsou a snažil se tvářit pevně, i když mu argumenty docházely.
„Ty jen nesneseš, že mám rád svou sestru,“ prohlásil pateticky. „S rodiči máš vztahy jako z obchodní smlouvy – dárek, poděkování, hotovo. My s Janou držíme při sobě. Já za ni dýchám. A jestli jsem si musel půjčit tvou cetku, abych ji vytáhl z depresí, udělal bych to znovu. Protože lidé jsou víc než věci. To si pamatuj. Lidé jsou důležitější než nějaké šperky.“
Ta věta, pronesená s téměř slavnostní vážností, byla posledním impulzem. Anna ucítila, jak v ní něco cvaklo a přepnulo. Vztek se rozplynul. Zůstala jen čistá, chladná jistota. Uvědomila si, že před ní nesedí jen muž, který vzal cizí věc. Sedí před ní člověk, který si pro své jednání vybudoval morální teorii. Debata neměla smysl. Bylo třeba jednat.
„Lidé jsou víc než věci?“ zopakovala pomalu a vstala od stolu. „Krásná myšlenka. Obzvlášť když ty věci patří někomu jinému a ti lidé jsou tvoji. Když tak obhajuješ pravdu a podporu… ověřme si, jak pevně si za tím stojíš.“
Natáhla ruku dlaní vzhůru.
„Dej mi telefon.“
David ztuhl. „Proč?“
„Podáš mi ho. Hned.“
„Nebudu ti dovolovat prohrabovat se mými zprávami!“ vyjel. „To je moje soukromí! Před chvílí jsi o něm mluvila!“
„Tvoje zprávy mě nezajímají,“ odpověděla ledově. „Odemkni ho a vytoč Janu. Videohovor.“
Zbledl. „To nemyslíš vážně. Proč?“
„Protože pokud jsi takový čestný zachránce, nemáš se čeho bát. Zavoláme jí a ty před ní zopakuješ, jak jsi dostal prémii a koupil jí dárek. A potom jí řeknu svou verzi. Uvidíme, které pravdě dá přednost.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou a opřel se do opěradla židle, jako by ho mohlo ochránit. „To neudělám. Chceš mě shodit před vlastní sestrou. Zničíš to.“
„Zničil jsi to ve chvíli, kdy jsi otevřel moji šperkovnici,“ odpověděla klidně. „Buď jí zavoláš ty, nebo to udělám já. Ale pak to bude mnohem stručnější a méně ohleduplné. Vyber si, hlavo rodiny. Máš tři sekundy. Jedna.“
David se na ni díval.