David na ni zíral s nenávistí zahnaného zvířete, které už nemá kam ustoupit. Bylo mu jasné, že Anna Kolářová nežertuje.
„Dva.“
Jeho prsty sebou trhly a instinktivně sklouzly k kapse džínů.
Mobil vytáhl s takovou nejistotou, až to vypadalo, že mu každou chvíli vyklouzne z ruky. Odemkl displej roztřesenými palci. Z tváře mu zmizela barva, kůže získala našedlý odstín a na čele se mu leskly drobné kapky potu. Pořád ještě doufal, že je to jen hra, že Anna za okamžik poleví, rozkřičí se nebo se rozpláče jako „normální“ uražená manželka. Jenže ona stála naproti němu pevně a nehnutě, chladná jako kámen.
„Volej,“ řekla tiše, ale nekompromisně.
Stiskl ikonu hovoru a zapnul hlasitý odposlech. Kuchyní se rozléhalo vyzvánění, pravidelné a nepříjemně hlasité. Na třetí zazvonění se obraz rozsvítil. Objevila se tvář Jany Kratochvílové – rozesmátá, nalíčená, přesně tak výrazně jako na fotografii. Seděla někde v kavárně, za ní blikala světla a zněla hudba.
„Davídku! Ahoj, zlatíčko!“ zazpívala nadšeně. „Zrovna slavím! Holky v práci úplně šílely závistí. Pořád se ptaly, odkud mám takový kousek. Řekla jsem jim, že mám nejlepšího bráchu na světě!“
David otevřel ústa, snad aby ji varoval nebo aspoň naznačil, že je něco špatně. Hlas ho ale zradil. Vyšlo z něj jen neurčité zachraptění. Anna mu beze slova vzala telefon z ruky.
„Dobrý večer, Jano,“ pronesla a dívala se přímo do kamery.
Úsměv z Janiny tváře zmizel skoro okamžitě. Oči jí těkaly, výraz se změnil v rozpaky a lehkou paniku. Tohle zjevně nečekala.
„A… Ahoj, Anno. Já jen děkuju Davidovi za dárek. Jste spolu?“
„Ano. Zatím ano,“ odpověděla Anna klidně, tónem, jakým by vedla pracovní poradu. „Ráda bych ten dárek viděla zblízka. Ukaž ho.“
Jana váhavě zvedla ruku k objektivu. Zlatý náramek se zaleskl pod světly kavárny.
„Je nádherný, viď?“ snažila se o lehkost, ale hlas jí ztenčil. „David říkal, že dostal vysokou prémii, tak mě chtěl potěšit…“
„Pletení Bismarck, ruční práce,“ přikývla Anna. „Jano, teď mě poslouchej pozorně. Žádná prémie neexistuje. David nemá ani na plnou nádrž, natož na zlato za sto padesát tisíc korun.“
„Cože?“ Jana pomalu spustila ruku. Pohledem hledala bratra mimo obraz. „Davide, o čem to mluví?“
David vyskočil, jako by chtěl telefon vytrhnout, ale Anna ustoupila o krok dozadu a udržela kameru pevně před sebou.
„Sedni si!“ okřikla ho tak ostře, že se okamžitě zhroutil zpátky na židli. „Jano, pravda je jednoduchá. Ten náramek dnes ráno vzal z mé šperkovnice. Dali mi ho rodiče k třicátým narozeninám. Na vnitřní straně zapínání je vyrytý nápis ‚Milované dceři‘. Klidně si to zkontroluj.“
V kavárně nastalo ticho, přerušované jen tlumenou hudbou. Jana si pomalu rozepnula sponu. Přiblížila šperk k očím, zamžourala – a její obličej začal rudnout.
„Je to tam…“ vydechla. „Davide, to snad nemyslíš vážně. Ty jsi to ukradl?“
„Chtěl jsem ti pomoct!“ ozval se zoufalý hlas z pozadí. „Brečela jsi, byla jsi na dně! Ona ho stejně nenosí!“
„Mlč,“ pronesla Anna bez ohlédnutí. „Jano, nezajímá mě tvoje nálada, ani to, že ses chtěla předvést před kolegyněmi. Ten náramek je můj.“
„Já jsem o tom nevěděla,“ začala Jana hystericky. „Už jsem se pochlubila všem… To ho mám teď vracet? To je trapas! Dáme ti peníze, splátky, cokoliv. Jsme rodina, tak to snad vyřešíme jinak!“
Anna se krátce pousmála. Přesně takovou reakci čekala – prosby, výmluvy, snahu vyjednávat.
„Ne. Nejsem banka a neposkytuji půjčky,“ řekla pevně. „Objednáš teď hned kurýra nebo taxi službu. Náramek vložíš do obálky a pošleš mi ho na adresu. Čekám jednu hodinu. Pokud do šedesáti minut nikdo nezazvoní, otevřu tu sociální síť pod tvou dnešní fotkou s kelímkem kávy a napíšu tam všechno. O smyšlené prémii, o krádeži i o tom, jak jsi chtěla ukradenou věc ponechat, jen aby ses neztrapnila. Věř mi, že snímky obrazovky se rozšíří rychleji, než stihneš příspěvek smazat.“
„To neuděláš!“ zaječela Jana. „Ty jsi hrozná! Davide, slyšíš ji? Udělej něco!“
„Máš padesát devět minut,“ přerušila ji Anna ledovým hlasem. „Adresa je stejná.“
Hovor ukončila. Telefon dopadl na stůl před Davida s tichým klapnutím.
V místnosti zavládlo těžké ticho. David seděl shrbený, hlavu v dlaních, uši rudé studem. Nezdrcovalo ho svědomí, ale ponížení. Role štědrého zachránce se rozpadla během pár minut – a rozmetala ji žena, kterou považoval za samozřejmost.
„Spokojená?“ zachraptěl a zvedl k ní oči plné zlosti. „Před sestrou jsi mě zničila. Ponížila jsi ji. Kvůli kusu zlata jsi schopná všechno pošlapat.“
„Nejde o zlato,“ odpověděla Anna klidně a nalila si sklenici vody. Ruce měla naprosto pevné. „Jde o pravdu. Já jsem jen rozsvítila. To, co se ti nelíbí, je tvůj vlastní odraz.“
„Jsi bezcitná,“ procedil mezi zuby. „Studená jak led. Pět let jsem žil s někým takovým.“
„To si taky říkám,“ odvětila a pohlédla na hodiny. „Za čtyřicet minut tu bude kurýr. A ty už tu dobu navíc nemáš.“
Zpozorněl. „Co tím myslíš?“
„Že představení skončilo. Ředitel cirkusu propouští klauna.“
Postavila sklenici na stůl. Zvuk skla o dřevo zazněl jako závěrečný úder kladívka. Před sebou už neviděla manžela ani partnera. Jen cizího člověka, jehož přítomnost v jejím bytě byla náhle nesnesitelná.
„Vstaň, Davide,“ řekla tiše, a přesto mu z toho tónu přeběhl mráz po zádech. „Jdi si sbalit své věci.“