— Nehroutila jsem se dva roky mezi dvěma zaměstnáními proto, abych si mohla koupit tuhle chalupu, a pak z ní udělala ubytovnu pro příbuzenstvo tvé matky! Polož klíče na stůl, Jakube, a do večera tu po nich nesmí zůstat ani stopa.
Anna Švecová nekřičela. Mluvila tiše, téměř zastřeně, tím svým hlubokým hlasem, který v kanceláři spolehlivě umlčel jakýkoli odpor. Když takhle promluvila, lidem kolem ní obvykle přeběhl mráz po zádech a chuť diskutovat je rychle opustila.
Stála u dokořán otevřené brány a dlaní se opírala o kapotu svého auta. Plech byl rozpálený od slunce, ale ten žár byl nicotný ve srovnání s tím, co v ní právě vřelo. Před očima se jí rozprostíral výjev, který připomínal noční můru. Její malý dům — vysněné útočiště, zaplacené dvěma lety bez dovolené, bez víkendů, bez odpočinku — se proměnil v hlučné tržiště.
Jakub Tesař postával naproti ní a přešlapoval, jako by nevěděl, kam s nohama. V jedné ruce svíral okousaný krajíc chleba, druhou si nenápadně zakrýval červenou skvrnu od kečupu na tričku. Působil jako kluk přistižený při průšvihu — rozpačitý, těkající pohledem, směšně provinilý.
— Anno, proč hned tak vyvádíš? — spustil svým obvyklým smířlivým tónem a pokusil se o úsměv, který mu však zkřivil obličej. — To nejsou žádní cizí lidi. Strýc Roman Kolář s rodinou, teta Hana Tkadlecová… Máma jen říkala, že by byla škoda takového počasí. Jsme přece rodina. Nemusíš být taková soběstačná samotářka.
Anna mu beze slova pohlédla přes rameno. Na jejím pečlivě zastřiženém trávníku, o který se po večerech téměř posedle starala, stál cizí oprýskaný vůz. Pneumatiky zanechaly v trávě hluboké otisky. Z otevřených oken duněla laciná popová hudba, basy rozechvívaly okenní tabulky.
Blíž k verandě se kouřilo z rozkládacího grilu. Štiplavý, černý dým naznačoval, že někdo nešetřil podpalovačem. U ohně se otáčel obtloustlý muž v tílku, zpocený a rudý v obličeji. Horlivě mával kusem kartonu nad uhlíky, až jiskry dopadaly na čerstvě natřené zábradlí.
— Rodina? — zopakovala Anna a v jejím hlase cinkla ocel. — Viděla jsem je jednou. Před pěti lety na svatbě, kde se pokusili ukrást mi střevíc a poprali se s číšníkem. To není rodina. To je pohroma. Klíče jsi chtěl, abys posekal trávu a opravil plot. Vidím, jak ses činil. Tráva je rozježděná a pletivo zřejmě drží pytel s uhlím.
Vstoupila na pozemek bez dalšího slova. Podpatky jí tvrdě klapaly po štěrku. Jakub ji následoval, snažil se ji předběhnout, ale nedovolil si jí dotknout.
— Prosím tě, vydrž chvilku. Je trapné je teď vyhazovat, když už jsou usazení. Máma od včerejška nakládala maso. Netušili, že přijedeš. Myslel jsem, že posedíme v klidu, jen tak mezi svými…
— Mezi svými? Tady? V deseti lidech na pár metrech? — přerušila ho a zastavila se u své chlouby, malé skalky.
Pohled na ni ji donutil na okamžik zavřít oči. Mezi kameny, kde pečlivě vysazovala nízké jehličnany a rozchodníky z drahé školky, stála načatá pětilitrová lahev vody a hromada plastových kelímků. Někdo zřejmě usoudil, že skalka poslouží jako ideální stolek. Mastný talíř s okurkou se lepil na větve jalovce.
— Okamžitě to odstraňte, — pronesla klidně, ale s důrazem.
— Vždyť jo, uklidí se to, proboha, — mávl Jakub rukou, aniž by se pohnul. — Běž se radši pozdravit. Máma ti mává.
Na verandě seděla ve spleteném křesle — tom, ve kterém si Anna představovala dlouhá tichá rána s knihou a kávou — Stanislava Doležalová. Rozvalená, sebejistá, ve výrazném květovaném županu, se sklenkou vína v ruce. Připomínala velitelku přehlídky. Když spatřila snachu, ani se nezvedla. Jen pozvedla číši a cosi hlasitě zavolala přes hudbu.
V Anně cosi definitivně cvaklo. Zbytek soucitu k manželovi se rozplynul. Zůstal jen odpor. Jakub jí najednou připadal jako součást toho chaosu — stejně nepatřičný na jejím pozemku jako plastové nádobí mezi jehličnany.
— Zdravit se nebudu. Nikomu jsem nic neslibovala. Přijela jsem domů. Do domu, který je napsaný na mě a který splácím z vlastní hypotéky. Půjdeš za svou matkou a oznámíš jí, že oslavy skončily. Máte hodinu na to, abyste všechno uklidili, odvezli odpadky a odstranili to auto z mého trávníku.
— Ty ses zbláznila? — sykl Jakub a v očích se mu poprvé objevil strach. — Co jim mám říct? Urazí se! Strýc Roman přijel zdaleka. Máma udělá scénu, znáš ji. Nemůžeš se prostě převléct a na hodinku si k nám sednout? Večer odjedou sami. Nedělej problémy, Anno.
— Problémy? — pousmála se trpce. — Když jsem půl roku dřela bez jediného víkendu, abych dala dohromady akontaci, byla jsem hrdinka. A teď, když chci mít ve vlastním domě klid, jsem ta špatná?
Kolem nich proběhlo umazané dítě a s křikem koplo do nafukovacího míče. Ten s tupým žuchnutím narazil do čerstvě zasazené túje a ulomil její vršek. Anna sebou trhla, jako by ránu dostala sama. Jakub sklopil zrak.
— Šedesát minut, Jakube. Čas běží. Jestli tu za hodinu uvidím kohokoli kromě sebe, zavolám odtah na ten vrak a věci tvých příbuzných osobně vyházím za plot. A nebude mě zajímat, jestli dopadnou do bláta nebo do kopřiv.
Otočila se a zamířila k domu. Procházela mezi cizími lidmi, kteří si ji měřili ostražitými pohledy. Někdo ztišil hlas, jiný dál klidně ukusoval maso, jako by byla jen nepříjemným detailem. Vzduch byl těžký, nasáklý kouřem, alkoholem a vtíravým parfémem.
Anna vystoupala po schodech na verandu a zastavila se u dveří, připravená vstoupit dovnitř a rozhodnout, jak daleko je ještě ochotná zajít.