Dnes už ale žádné tiché přešlapování v koutě nepřipadalo v úvahu.
Dvacet minut uběhlo nenápadně, stejně jako mizí kostky ledu ve sklenici s teplou vodkou. Nikdo se nezvedl, nikdo nenavrhl odchod. Naopak – společnost jako by chytila druhý dech. Roman Kolář, rudý v obličeji a zpocený, se marně snažil doladit starou kytaru, které chyběla jedna struna, a vydával z ní falešné tóny. Hana Tkadlecová se řehtala tak hlasitě, až jí poskakovaly ramena, nohu přes nohu, lhostejně vystavujíc své oteklé žíly všem na odiv.
Jakub Tesař nikam neodjel. Seděl přimáčknutý vedle matky, hlavu zaraženou mezi ramena, a zuřivě dloubal vidličkou do oschlého kousku okurky. Rozhodl se. Nebo spíš – nerozhodl se vůbec. Zvolil pohodlné nic, s nadějí, že se vše nějak samo vytratí, jako modřina, která časem zesvětlá. Stanislava Doležalová zachytila, že snacha stále sedí stranou, a s vítězným úsměvem pozvedla sklenku.
„Tak vidíte!“ zahalekala. „Bouřka přešla. Ženská je jak aprílové počasí – chvíli liják, pak azuro. Jakube, nalej jí, nečum jak tvrdé y! Připijeme si na to, že rozum zvítězil nad ješitností!“
Anna se zvedla pomalu a klidně. Oči měla suché, rty pevné. Uvnitř však cítila duté ticho – podobné tomu, které přichází po amputaci, kdy ještě účinkuje umrtvení. Bolest nikde, jen vědomí, že něco nenávratně zmizelo. Sáhla po kabelce, zkontrolovala telefon i klíče od auta. Každý pohyb byl přesný, promyšlený, téměř chirurgický.
„Rozum opravdu zvítězil, paní Doležalová,“ pronesla tiše, tónem, jakým by mluvila o nákupu potravin. „Jen slavíte příliš brzy.“
Došla k Jakubovi. Zvedl k ní zakalený pohled, v němž se mísila naděje s primitivním strachem. Pořád si namlouval, že si k němu sedne, vezme plastový kelímek a zase zapadne.
„Klíče od bytu,“ natáhla ruku.
„Cože?“ zamrkal nechápavě. Vidlička mu vyklouzla a cinkla o talíř.
„Klíče od mého bytu ve městě. Polož je sem. Hned.“
„Anno, proč to zase hrotíš?“ zaskučel a hledal očima matčinu podporu. „Vždyť je to v pohodě… Zítra pojedeme spolu…“
„Nikdy nikam spolu nepojedeme.“ Její hlas zůstal ledově klidný. „Ty zůstáváš tady. S maminkou. S Romanem, s Hanou, s tím salátem rozmazaným po ubruse a s nepořádkem, který vám připadá normální. Tohle je tvůj svět, Jakube. A do mého už nepatříš.“
Stanislava práskla skleničkou o stůl tak silně, až se vodka rozlila po ulepeném ubrusu.
„Zbláznila ses?!“ vyjekla. „Vyhazuješ manžela? Kdo si myslíš, že jsi? On má přece právo!“
„Právo?“ Anna se na ni ani nepodívala. „Je trvale hlášený u vás, v tom vašem dvoupokojovém bytě v Olomouci, kde bydlíte namačkaní jak sardinky. U mě jen bydlel. Dokud byl mým mužem. Ale muže, který dovolí vlastní rodině, aby po jeho ženě šlapala, nepotřebuji.“
Naklonila se k Jakubovi tak blízko, až ucítil chlad vyzařující z jejího klidu. Instinktivně ucukl.
„Dala jsem ti možnost vybrat si. Vybral sis matku. Dobře. Žij s ní. Klíče na stůl. Nebo dnes večer vyměním zámky a tvoje věci skončí na chodbě v pytlích na odpadky. A víš, že to udělám. Nikdy nevyhrožuji nadarmo.“
Ruce se mu třásly, když lovil svazek klíčů z kapsy kraťasů. Kov zaduněl o skleněnou desku stolu. V náhlém tichu ten zvuk zněl jako výstřel. Romanova kytara umlkla, Hana přestala přežvykovat. Všichni na Annu zírali, jako by před nimi stála cizinka mluvící nesrozumitelnou řečí.
Anna klíče sebrala a narovnala se.
„Poslouchejte mě dobře,“ obrátila se k celé té pestrobarevné společnosti. „Nebudu volat policii ani se s vámi tahat o vlasy. Nemám potřebu se vás dotýkat. Dopijte si, snězte, co chcete. Klidně přespěte v mé posteli, pokud vám to svědomí dovolí. Ale zítra v deset tu bude firma montovat nový plot a zabezpečovací systém. A spolu s nimi přijedou lidé z ochranky. Jestli tu najdou byť jen jednu ponožku, bude to váš problém.“
„Ty nás chceš strašit?“ zaburácel Roman Kolář, pokusil se vstát, ale zamotaly se mu nohy a zřítil se zpět na lavici. „Jsme rodina!“
„Rodina má právo na respekt. Ne na cizí majetek,“ odsekla Anna. „Jakube, sbohem. O rozvod požádám elektronicky, ani nebudeš muset nikam chodit. Pohodlné, že? Vím, jak miluješ pohodlí.“
Otočila se a zamířila k autu. Neohlédla se. Záda měla rovná jako napnutou strunu.
„Anno! Počkej!“ vykřikl Jakub a vyskočil. „To nemůžeš myslet vážně! Mami, řekni jí něco!“
Stanislava ho chytila za paži a prudce stáhla zpět.
„Sedni si!“ zasyčela jedovatě. „Ať si jede! Vrátí se po kolenou. Kam by šla? S hypotékou na krku? Prosit bude ona, uvidíš! Ještě jí budeme diktovat podmínky!“
Anna usedla do svého crossoveru. Uvnitř voněla kůže a její parfém – svěží, čistá vůně, která připomínala svobodu. Nastartovala. Hluboký zvuk motoru přehlušil opilé pokřikování z terasy. Ve zpětném zrcátku zahlédla, jak se Jakub ještě snaží vytrhnout, ale matka ho drží a cosi mu prudce vyčítá.
Sešlápla plyn. Štěrk zapraskal pod koly. Vyjížděla z brány vlastního pozemku a nechávala za sebou pošlapaný trávník, doutnající gril i cizí lidi, kteří se bezostyšně cpali do jejího života.
Zítra tu budou nové zámky. Úklidová firma. Ticho.
Dnes ji čeká prázdný byt, kde nikdo nepohne jejím oblíbeným hrnkem a nikdo jí nebude říkat, že přehání.
Srdce jí bilo klidně a pravidelně. Slzy nepřišly. Jen jasné vědomí, že právě odřízla zátěž, která ji tři roky táhla ke dnu. Ta zátěž teď seděla na verandě, poslušně naslouchala matce a zapíjela vlastní zbabělost teplou vodkou – výměnou za mísu salátu a iluzi pohodlí.