Za zády cítila manželův pohled — zmatený, provinilý a naprosto k ničemu. Bitva o klid toho domu právě začínala a Anna si byla jistá, že tentokrát nebude brát zajatce.
Stanislava Doležalová na verandě neseděla. Ona tam vládla. Její mohutná postava zahalená do křiklavě žlutých šatů posetých obřími slunečnicemi zabrala téměř celý prostor malé terasy. Připomínala přejedenou měšťanku z nějakého starého obrazu, jen místo porcelánového servisu před ní stála armáda lahví s pestrými etiketami a talíře prohýbající se pod hromadami jídla.
Anna vyšla poslední schod a pod podrážkami ucítila, jak se prkna lehce chvějí v rytmu dunivé hudby linoucí se z auta zaparkovaného u plotu. Se tchyní si pohlédly přímo do očí. V tom pohledu nebyla ani stopa rozpaků. Naopak — Stanislava teatrálně rozhodila rukama na uvítanou a málem při tom převrhla mísu se salátem.
„No konečně ses ukázala!“ zahřměla tak hlasitě, že přehlušila hudbu i hovor hostů. „Anno, proč tam stojíš jak solný sloup? Pojď mezi nás, nalejeme ti panáka na přivítanou. Podívej se na sebe, jsi úplně bledá. Ta tvoje práce v Olomouci tě jednou zničí. Potřebuješ čerstvý vzduch, ne pořád sedět v kanceláři.“
Anna místo odpovědi sklouzla pohledem ke stolu. Její lněný ubrus, který si kdysi přivezla z pracovní cesty do Itálie, byl posetý mastnými mapami a skvrnami od vína. To ji bodlo, ale skutečný šok přišel vzápětí. Uprostřed stála její sběratelská japonská mísa z tenoučké ručně tvarované keramiky. Obvykle ji vytahovala jen výjimečně, téměř s posvátnou opatrností. Teď byla naplněná až po okraj bramborovým salátem zalitým vrstvou majonézy a z jeho středu trčela umazaná polévková lžíce jako vlajka zabodnutá do dobytého území.
„Tohle je moje nádobí,“ řekla tiše, ale hlas jí ztěžkl. „Paní Doležalová, prosila jsem Jakuba, aby se nic nebralo ze skříněk. Plastové talíře byly připravené v tašce právě na takové akce.“
Tchyně protočila oči tak okázale, až to bylo slyšet, a obrátila se k ženě s trvalou sedící po jejím boku.
„Hanko, slyšíš ji?“ utrousila pohrdavě. „My se tu snažíme, všechno jsme nachystali, a ona řeší misky. Anno, nežiješ přece v galerii. Věci mají sloužit lidem. Jsme rodina, nebo ne? To je snad hřích použít jednu mísu pro příbuzné vlastního manžela?“
„Nejde o mísu. Jde o respekt k cizím věcem,“ odpověděla Anna pevně. Přistoupila blíž ke stolu a hosté na lavicích se instinktivně odsunuli, jako by od ní sálal chlad. „A když už mluvíme o rodině… proč v mém houpacím hamaku leží někdo v botách?“
Ukázala směrem k zahradě. Mezi dvěma jabloněmi se houpal její sněhobílý pletený hamak. Teď se pod tíhou neznámého muže prohnul téměř až k zemi. Zpod krempy pomačkaného klobouku mu čouhaly špinavé tenisky a z dálky bylo slyšet jeho chrápání.
„To je strýc Vladimír, jel dlouho autem, není mu dobře,“ mávla rukou Stanislava a napíchla si na vidličku nakládanou houbu. „Tak si zdřímne, no a co? Vypereš to. Ty jsi poslední dobou nějaká přecitlivělá. Samota ti nesvědčí. Dům nemá být prázdný. Musí tu být život! Smích dětí, vůně grilu, ne ticho jak na hřbitově. S Jakubem jsme se dohodli, že budeme jezdit každý víkend. Pomůžeme ti s pozemkem, uděláme z toho pořádné místo pro rodinu.“
„Dohodli jsme se.“ Ta slova Anně zazněla v hlavě jako rána. Podívala se na manžela, který se krčil u grilu a s přehnanou pečlivostí obracel špízy, jako by právě řešil otázku světového míru.
„Jdu dovnitř,“ oznámila stručně. Neměla sílu poslouchat další řeči o společném budování a rodinné soudržnosti.
Jakmile za sebou zavřela dveře, udeřil ji do nosu pach smažené cibule a alkoholu. Levandulová vůně, kterou si dům obvykle držel, byla pryč. V kuchyni se zastavila v němém úžasu. Skříňky zely otevřené dokořán, zásuvky povytažené. Na lince ležely roztrhané obaly od jejích potravin. Drahá káva, kterou si dopřávala jen výjimečně, byla rozsypaná po pracovní desce. Kousek vyzrálého sýra se válel vedle špinavého nože.
A pak spatřila prázdnou láhev od olivového oleje — toho speciálního, který si šetřila na saláty.
„Oni na něm smažili?“ vydechla nevěřícně a přejela prstem po mastné stopě. „Smažili maso na oleji za tři tisíce korun?“
Dřez přetékal špinavým nádobím. Samozřejmě ne jednorázovým. Vytáhli všechno — její oblíbené hrnky, talíře, sklenice na víno. V jedné z podšálků někdo dokonce uhasil cigaretu.
V obýváku na světlé sedačce ležela cizí džínová bunda a vedle ní taška, z níž vykukovala hlína a svazek zelené cibulky. Anna přešla k oknu. Skrze sklo sledovala, jak Stanislava s kuřecím stehnem v ruce cosi horlivě vykládá ostatním. Ti souhlasně přikyvovali a popíjeli. Tchyně už se tu cítila jako doma. V duchu zřejmě přestavěla nábytek, přerozdělila záhony a naplánovala příští návštěvy.
Tehdy to Anně došlo. Nešlo o nevinné odpoledne. Byla to invaze. Pokud teď ustoupí, byť o krok, promění se její vysněné útočiště v hlučnou noclehárnu s permanentním odérem přepáleného tuku a opileckými zpěvy.
Vrátila se na verandu. Hovor náhle utichl — její výraz nevěstil nic dobrého.
„Paní Doležalová,“ oslovila tchyni klidně a dívala se jí přímo do očí. „Říkala jste, že dům má sloužit rodině. V tom s vámi souhlasím. Jen si pletete, kdo tu rodinu tvoří. Moje rodina jsem já. A tenhle dům je psaný na mě.“
Udělala krátkou pauzu, aby každé slovo dolehlo.
„Máte čtyřicet minut. Pokud se do té doby nezačnete balit, vezmu vaše věci a začnu je házet přes plot. A začnu touhle mísou.“
Položila dlaň na okraj japonské nádoby plné salátu.
Stanislava zůstala sedět s otevřenými ústy, kuřecí stehno se zastavilo těsně před nimi. Vzduch zhoustl, jako by se nad verandou usadil těžký dým z grilu. Jakub konečně odtrhl pohled od uhlíků a vyděšeně se otočil k domu, protože pochopil, že bouře, které se tolik obával, právě propukla v plné síle.