Jakub vyběhl po schodech na verandu tak prudce, až málem zakopl o prázdnou láhev od vodky povalující se u prahu. Ve tváři mu naskákaly rudé skvrny a prsty se mu chvěly — těžko říct, jestli víc strachy z matky, nebo z manželky. Postavil se ke stolu, jako by chtěl vlastním tělem ochránit mísu, která se stala jiskrou celého výbuchu.
„Anno, to nedělej!“ vyjekl a hlas mu přeskočil do nepřirozené výšky. „Zbláznila ses? Sedí tu hosté! Polož to zpátky!“
Anna Švecová na něj pohlédla dlouhým, nehybným pohledem. Nebyla v něm zuřivost ani bolest. Jen chladné, téměř znechucené zkoumání, jakým člověk sleduje cosi odporného pod mikroskopem. Beze spěchu naklonila keramickou nádobu. Hutná směs s majonézou se s mokrým plesknutím vyvalila na špinavý ubrus a cákanec dopadl přímo na rukáv županu Stanislavy Doležalové.
Na verandě zavládlo ticho. Přerušovalo ho jen protivné bzučení mouchy, která kroužila nad talířem s masem.
„Ty jsi normální?“ zasyčela tchyně a třepala ze sebe kousky brambor, které jí ulpěly na květinovém vzoru látky. „Romane, podívej se na ni! To je magor! Jídlo vyhazovat! My se k ní chováme slušně a ona… Nevděčná husí kůže!“
„Mami, počkej!“ Jakub popadl Annu za loket a odtáhl ji stranou k rohu domu, mimo dosah zvědavých očí i uší příbuzných.
Nevzpírala se, ale jeho ruku ze sebe setřásla tak prudce, jako by ji popálil. Zastavili se u okapové roury. Jakub funěl, dech měl nasládlý po laciném pivu a panice.
„Ančo, tohle přeháníš,“ šeptal a nervózně pokukoval zpět k verandě, odkud už sílil pobouřený šum. „Takhle to nejde. To jsou moji lidi. Strýc Roman si dal pár panáků, nemůže řídit. Kam je teď mám poslat? Je pozdě. Domluvíme se. Přespí tady, já je klidně uložím na zem, žádné povlečení nepotřebují. Ráno odjedou, přísahám. Prosím tě, nedělej mi ostudu.“
Anna si ho prohlížela a místo muže, kterého si před třemi lety brala, viděla beztvarou hmotu, která se snaží přizpůsobit každému, kdo na ni zatlačí.
„Ostudný jsi ty, Jakube,“ odpověděla klidně. „Přivedl jsi sem bez zeptání celý cirkus. Dovolíš své matce, aby si tu počínala jako doma. A teď místo řešení fňukáš.“
„Jaký řešení?“ rozhodil rukama. „Co ti udělali? Najedli se, napili se! Je ti to líto? Vyděláváš víc než všichni dohromady, jezdíš terénním autem… Kvůli pár potravinám děláš scénu?“
„Nejde o jídlo,“ přerušila ho. „Jde o to, že jsi mi sem nastěhoval okupanty. Posloucháš, co o mně říkají?“
Z verandy doléhaly opilé, nestoudné hlasy.
„No to je teda dáma z města!“ hulákala příbuzná s chemicky zkroucenými vlasy. „Salát vyhodí! Za nás by za to dostala pár facek. Jakub je měkkota, proto mu přerostla přes hlavu. Ženská musí vědět, kde má místo, ne že jí dá klíče od baráku!“
„Přesně tak!“ přidal se hluboký mužský hlas. „Rozmazlená! K takovému domu se člověk poctivou prací nedostane. A teď dělá, že jsme jí pod úroveň. Neboj, Stando, my ji srovnáme. Zítra ji pošleme zrýt záhony, ať ji ta pýcha přejde.“
Anna se pousmála a zadívala se na Jakuba. Ten zrudl ještě víc a sklopil zrak.
„Slyšel jsi to?“ zeptala se tiše. „Už plánují, jak mě budou převychovávat. Dneska záhony, zítra rozhodnou, že místo trávníku bude pole brambor a že sklep potřebuje víc tvůj strýc než já.“
„Jsou opilí,“ hlesl. „Ráno budou jiní. Vydrž to jeden večer. Kvůli mně. Když je vyhodíš, matka mi to nikdy neodpustí. Zatratí mě.“
„A když je tu nechám, zatratím sama sebe,“ odpověděla bez váhání. „Sem jezdím odpočívat, ne obsluhovat hulváty.“
Přistoupila k němu blíž. Hlas měla suchý a pevný jako větve v říjnu.
„Poslouchej mě dobře. Je čtyři hodiny odpoledne. Ty a tvoje rodina máte přesně dvacet minut, abyste sedli do aut a odjeli. Taxi do Olomouce stojí dva tisíce korun. Pokud na to Roman nemá, zaplať mu to ty. A jestli nemáš ty, půjč si od své matky.“
„A když řeknu, že nikam nepojedou?“ pokusil se napřímit, ale působilo to křečovitě. „Jsem tvůj manžel. Tohle je přece i moje chata.“
„Podle katastru je jen moje,“ odvětila. „Koupila jsem ji ze svých úspor ještě před svatbou. Ty tu nemáš žádný podíl. Jsi tu host — a jako host se chováš hrozně.“
Zhluboka se nadechla. Uvnitř cítila, jak se trhá poslední vlákno, které je spojovalo.
„Buď odjedou oni, nebo s nimi pojedeš ty. Sbalíš si věci, nasedneš do toho rezavého Loganu k Romanovi a vrátíš se ke své matce. A už se sem nevrátíš. Ani do bytu ve městě. Klíče necháš na stole.“
Jakub zůstal stát s pootevřenými ústy. Čekal křik, hádku, hysterii — ale ne tenhle ledový klid.
„Ty mě vyhazuješ?“ vydechl. „Kvůli mámě? Kvůli grilování? Vždyť jsme spolu pět let!“
„Ne kvůli masu,“ odpověděla. „Kvůli tomu, že sis vybral roli poslušného syna místo role mého muže. Dovolil jsi jim, aby mě ponižovali u mě doma. Teď si vyber. Čas běží.“
Otočila se a vrátila se na verandu. Jakmile ji společnost zahlédla, rozhovor na okamžik utichl. Stanislava Doležalová si z hrudi utírala majonézu a už se nadechovala k dalšímu výpadu.
„Tak co, domluvili jste se?“ ušklíbla se. „Srovnal sis manželku? Sedni si a dej si panáka na usmířenou, dokud mám dobrou náladu. A přines čistou vidličku, s touhle se jíst nedá.“
Anna nereagovala. Usedla do proutěného křesla naproti nim, založila ruce na prsou a čekala. Oči upřela na Jakuba, který stoupal po schodech pomalu, jako by kráčel na popravu. V tu chvíli se rozhodovalo o všem — a podle jeho těkavého pohledu a rozechvělých rtů bylo zřejmé, že by byl schopný zradit kohokoli, jen aby si zachránil vlastní pohodlí.