„Mami, měla by ses tam prosím zastavit a mrknout na byt. Dlouho jsi tam nebyla a já z toho nemám dobrý pocit. Máš to kousek od práce, tak tam prosím zaskoč,“ ozvala se Natálie Čermáková matce během polední pauzy. Dagmar Váleková neváhala ani vteřinu. Když dcera něco potřebovala, byla zvyklá reagovat okamžitě.
Pronajímaný byt měla Dagmar pod stálým dohledem. S manželem sice bydleli ve vlastním, ale tenhle patřil jí a Natálii jako dědictví po Natáliině otci. Krátkodobé pronájmy přinášely slušný přivýdělek, a tak bylo potřeba mít všechno pod kontrolou. Klíče vlastnila Dagmar, uklízečka, Natálie i její muž Miroslav Navrátil. Ten se do chodu pronájmu příliš nepletl, spíš jen občas zajistil drobnosti – opravil kapající kohoutek nebo vyměnil prasklou žárovku. Dagmar si zvykla čas od času přijít osobně zkontrolovat, zda je po hostech uklizeno, jestli někde nezůstala puštěná voda nebo poškozené vybavení.
Tentokrát dorazila na výslovnou prosbu dcery. Odemkla, stáhla si rukavice… a zůstala stát jako opařená. Na rohožce v předsíni ležely pánské boty. Poznala je okamžitě – nedávno je s Natálií vyzvedávaly na výdejním místě jako dárek pro zetě.
Ve vzduchu se vznášela cizí vůně. Dagmar si nejdřív pomyslela, že jde jen o parfém některého z nájemníků, a chtěla otevřít okna dokořán. Než to ale udělá, musela zjistit, proč jsou tu Miroslavovy boty.
Zula se a zaposlouchala. Z koupelny bylo slyšet šumění vody. Najednou se dveře rozletěly a v nich se objevil Miroslav, omotaný jen ručníkem.
„Miroslave?!“
„Paní Dagmar?!“
Chvíli na sebe beze slova hleděli.
„Přijel jsem to tu zkontrolovat,“ spustil rychle a přitom si přidržoval ručník. „Chtěl jsem se podívat, jestli je všechno v pořádku.“
„A Natálie o tom ví?“ zeptala se klidně, ale upřeně. Vždyť to byla právě dcera, kdo ji sem dnes poslal.
„Trochu jsme se pohádali,“ odpověděl a stáhl se do pokoje, odkud pokračoval zvýšeným hlasem. „Tak jsem odešel a nic jí neříkal. Pořád mi vyčítá, že doma nic nedělám a že vás zatěžujeme svými problémy. Dokonce i sem musíte běhat vy. Mimochodem, uklízečka to tentokrát odbyla, na zemi byly nějaké vlasy.“
Dagmar jen lehce pokrčila rameny. „Když už tu jsi, tak já půjdu. S Natálií se usmiř. Je vyčerpaná z malého dítěte.“
„Já jsem snad odpočatý?“ ozvalo se podrážděně z pokoje. „Ale vždycky jsem za toho špatného já.“
Dagmar stála pevně na straně své dcery. Sama si dobře pamatovala, jak náročné jsou první roky s dítětem. Tehdy však mlčela. Nechtěla se míchat do jejich manželských sporů – mladí si to musejí vyřešit sami.
Přesto jí vrtalo hlavou, proč Miroslav vůbec přijel do pronajímaného bytu a ještě si tam dopřával sprchu. Nebylo léto, doma teplá voda tekla bez problémů. Ta myšlenka ji ale brzy opustila. Vrátila se do práce a Natálii ujistila, že je všechno v naprostém pořádku.
O týden později byl byt obsazen na pět dní v kuse. Po odjezdu hostů uklízečka upozornila, že by bylo dobré zavolat opraváře kvůli ohřívači vody. Dagmar se rozhodla nejdřív zjistit, jak vážná situace je. Když přicházela k domu, potkala sousedku z přízemí, svou dlouholetou známou. Daly se do řeči a jako obvykle přišla řeč na novinky z domu – kdo prodal auto, komu se rozpadlo manželství a co dalšího se v posledních dnech událo.