Dagmar si dceru pozorně prohlédla – a když Natálie vyklouzla z pantoflí, jen si povzdechla.
„Někde jsi něco chytla. To se musí léčit. A měla by sis nechat udělat i nějaké testy.“
„Jaké testy?“ zamračila se Natálie.
„Různé. Klidně i gynekologii. Člověk dneska nikdy neví, co všechno kolem koluje…“
„Mami, prosím tě. Mám jenom manžela.“
Dagmar už chtěla něco dodat, ale raději sklapla.
„Tak já běžím,“ mávla dcera rukou. „Postarej se o malého.“
Vrátila se až za tři hodiny. V ruce nesla igelitku ze supermarketu. Vytáhla z ní vytahané tričko s obřím nápisem Chci na dovolenou a směšné domácí bačkory ve tvaru liščí hlavy. Působilo to, jako by všechno posbírala ve výprodeji mezi zbožím, o které nikdo nestál.
„Tak dobrá zpráva,“ oznámila lehce. „Říkali, že je to jen nedostatek vitamínů.“
„A ta špatná?“
„Že se to stejně musí léčit.“
Dagmar nahlédla do tašky. „To je všechno, cos koupila?“
„Co bys chtěla? Je to pohodlné, levné a stačí mi to,“ pokrčila Natálie rameny.
Matka si uvědomila, jak moc se dcera změnila. Kdysi si dávala záležet, byla upravená, pečovala o sebe. Teď jako by jí bylo všechno jedno. Bylo potřeba jí jemně připomenout, že není jen maminka na plný úvazek, ale také žena svého muže.
O pár dní později přišla Dagmar znovu – tentokrát s dárkovou obálkou.
„Co to je?“ podivila se Natálie.
„Poukaz do wellness centra pro dva.“
Natálii se rozzářily oči. „To je skvělé! Půjdeme spolu. Jen musím poprosit kamarádku, aby pohlídala malého.“
„Já myslela, že vezmeš Miroslava,“ namítla klidně Dagmar. „Měli byste si udělat čas jen pro sebe.“
„Mirek? Ten odjíždí na služební cestu,“ mávla dcera rukou.
„Kdy?“
„Zítra.“
„A na jak dlouho?“
„Dva týdny.“
„Tak je to bez omezení. Až se vrátí, zajděte spolu,“ odpověděla Dagmar, ale podle tónu Natálie bylo jasné, že na žádný společný odpočinek čekat nebude.
A opravdu – do wellnessu nakonec vyrazila s kamarádkou. Dagmar si v duchu znovu potvrdila, že v manželství její dcery něco nehraje.
O týden později, když se vracela z práce, najednou změnila směr. Bez jasného důvodu zamířila kolem domu, kde byl byt. Podle všeho měl být prázdný. Přesto si všimla, že se v oknech svítí.
Zastavila se. Obešla dům a u chodníku zahlédla zaparkované auto Miroslava Navrátila.
Okamžitě mu zavolala.
„Dagmar Váleková?“ ozval se klidný hlas. „Jsem na služební cestě. Děje se něco?“
„Stojím před domem. Nemám u sebe klíče a v bytě se svítí. Nevíš proč?“
„Netuším.“
„Zvláštní. Protože tu vidím tvoje auto.“
„Kde?“ vyhrkl.
„Tady, před domem.“
„Nechal jsem ho tam schválně,“ vysvětloval rychle. „Je tu kamera, bezpečnější než u nás před domem, kde je tma.“
„Aha.“
„A světlo jsem možná zapomněl zhasnout, když jsem kontroloval měřiče. Nebojte, elektřinu zaplatím.“
Dagmar postávala ještě chvíli před vchodem, ale dovnitř se nedostala. Sousedka z vedlejšího bytu nebyla doma.
Druhý den přijela znovu. Klíče, které běžně nechávala na poličce, zmizely. To jí připadalo podezřelé – zřejmě si je zeť při poslední návštěvě vzal. Tentokrát však zastihla sousedku.
Poprosila ji, aby na byt dohlédla. „Zdá se mi, že se tam děje něco podivného. Když budeš mít chvilku, podívej se, kdo tam chodí.“
Sousedka přikývla.
O dva dny později zazvonil Dagmar telefon.
„Viděla jsem tvého zetě,“ hlásila tlumeným hlasem. „Nejdřív vyšla nějaká mladá žena. Pak až on.“
„Jaká žena?“
„Ta, co nás nikdy nezdraví. Víš která.“
Dagmar si ji okamžitě vybavila. „Ta nafoukaná slečna?“
„Přesně.“
„Jenže můj zeť má být přece na služební cestě…“
Dagmar sevřela telefon v dlani tak silně, až jí zbělely klouby, a v duchu si neodpustila několik peprných slov na jeho adresu. Pak bez váhání vytočila číslo Miroslava Navrátila.