Dagmar ani na okamžik nezaváhala. V duchu si o zetěm pomyslela své a okamžitě mu zavolala.
„Tak co, jak probíhá ta tvoje služební cesta?“ zeptala se klidně, až podezřele klidně.
„Jo… už se to chýlí ke konci. Brzy budu zpátky,“ odpověděl Miroslav Navrátil bez zaváhání.
„Výborně,“ pronesla suše. „Tak mi rovnou přivez klíče.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. „Jaké klíče?“
„Od bytu. Rozhodla jsem se, že ho prodám.“
„Prodat?“ vyhrkl. „Ale proč?“
„Protože je to moje rozhodnutí. Natálie s tím souhlasí, byt stejně nijak zvlášť nevyužívá. Peníze si rozdělíme. A upřímně – není to tvoje věc. Pořídila jsem ho ještě před svatbou. Takže mi ty klíče přivez.“
Miroslav si hlasitě odkašlal. Pak ztišil hlas. „Dagmar Váleková… prosím, ten byt neprodávejte. Mezi mnou a Natálií to teď skřípe. Občas tam přespávám.“
„To mě opravdu zajímá,“ odpověděla chladně.
„Ona je po porodu jiná. Pořád má výčitky, pořád něco chce. Nutí mě doma pomáhat, řešit věci kolem dítěte… Já si tam jen chodím odpočinout.“
Dagmar se krátce zasmála, ale bez špetky veselí. „Odpočinout? A ta tvoje dlouhonohá slečna ti s tím odpočinkem pomáhá?“
„Jaká slečna?“ zkusil hrát nechápavého.
„Nedělej ze mě hlupáka. Sousedka vás viděla. A já si umím dát dvě a dvě dohromady. Vodíš si tam milenku.“
Následoval proud výmluv, slibů a pokusů všechno zlehčit.
„To se už nestane,“ přesvědčoval ji. „Jen mě zkuste pochopit. Doma je pořád napětí. Já potřebuju klid, trochu pozornosti. Ne jen poslouchat řeči o plenkách.“
„A Natálie snad pozornost nepotřebuje?“ vyjela po něm. „Kdy jsi jí naposledy přinesl kytku? Nebo je dítě jen její starost?“
„Já rodinu rozbít nechci,“ bránil se. „Jen si občas potřebuju vydechnout.“
„Klíče si nech,“ uzavřela rázně. „Zámek nechám vyměnit. Důvěru jsi ztratil.“ A hovor bez dalšího slova ukončila.
Dva týdny přemýšlela, zda má dceři všechno říct. Radila se s přítelkyněmi, pročítala diskuse na internetu, ale svědomí jí nedovolilo mlčet. Nakonec přijela k Natálii domů. Sedly si ke kuchyňskému stolu.
„Natálie,“ začala opatrně, „odpustíš mi, ale musím ti to říct. Miroslav do toho bytu vodí jinou ženu.“
Dcera zbledla, jako by jí někdo podrazil nohy. Vzápětí se rozplakala.
„Holčičko, nebreč. Svět se netočí jen kolem něj,“ snažila se ji obejmout.
„O něj nejde!“ vykřikla Natálie skrz slzy.
„Tak o koho? On tě podvádí. A ještě si k tomu vybral náš byt!“
„Měla jsi mlčet!“ zlomil se jí hlas. „Třeba by se to samo urovnalo. Třeba chtěl rodinu zachránit.“
„Uvědomuješ si, že ti zahýbá?“ zašeptala Dagmar. „Nosí domů špínu, a vy máte malé dítě.“
„Nepleť do toho syna!“ vykřikla Natálie a odstrčila židli tak prudce, až se převrátila. „Je to můj život. Postarám se o něj sama.“
„Jsi moje dcera. Nemůžu se dívat, jak ti někdo ubližuje.“
„Dost! Prosím, odejdi.“
Dagmar si pomalu oblékla kabát. Chtěla ji obejmout, ale Natálie ucouvla. Mezi nimi se náhle rozprostřela propast, kterou nedokázala překročit.
Od té chvíle se Dagmar do jejich vztahu nepletla. Byt nakonec neprodala – tušila, že by ho dcera mohla jednou potřebovat. Osud to ale zařídil jinak. Miroslav se tam ještě několikrát uchýlil, pokaždé po hádce. Natálie ho vyhodila, pak znovu přijala. Byt se proměnil v útočiště pro jeho útěky i návraty.
A přestože Dagmar jednala z obav o dceru, v jejích očích zůstala tou, která všechno pokazila.