— Radomíre, nemohl bys aspoň sundat ty noviny zpod talíře? Máme přece svátek. Nebo mám ten salát servírovat rovnou na televizní program?
Stanislava Bartošová si hřbetem zápěstí odhrnula pramen vlasů z čela, aby si moukou neumazala obličej ještě víc. Padesát let. Celé půlstoletí. A přesto neměla pocit oslavy, spíš jako by právě končila další směnu v továrně, která už dávno zkrachovala.
Radomír Konečný seděl u kuchyňského stolu ve svých „slavnostních“ teplácích a bez zájmu přitáhl noviny blíž k sobě. Hrnek s nedopitou kávou cinkl o talířek a na ubruse zůstalo tmavé, vlhké kolečko.
— Stáňo, proč hned od rána vyjíždíš? — zamumlal, aniž by odtrhl oči od článku o zdražování energií. — Vždyť bylo všechno v klidu. Kytku jsem ti koupil? Koupil. Stojí tamhle ve váze, můžeš se kochat. Co víc bys ještě chtěla?
Podívala se směrem k oknu. Ve skleněné váze, kterou vytahovali z horní police sotva dvakrát do roka, se tísnilo pět tulipánů. Červené hlavičky byly zatím pevně sevřené, sotva nazelenalé. Přinesl je včera večer a položil na stůl s výrazem lovce, který se vrací s úlovkem.
„Ve slevě, Stáňo! Čtyři sta padesát korun za svazek! Zítra už budou za šest stovek, uvidíš.“
Tehdy nic neřekla. Stejně jako teď. Jen ji znovu bodlo v kříži — neklamné znamení, že den nebude lehký.
— Potřebuju, abys roztáhl stůl, — pronesla klidně a otevřela troubu. Do tváře ji udeřilo horko a vůně masa pečeného se sušenými švestkami. — A dones židle z balkonu. Za dvě hodiny tu máme hosty a já sotva stíhám.
— Cože? Jo… židle… Jasně, jasně… Hned jak skončí reklama. Teď mluví o nových pokutách pro řidiče. Člověk musí být v obraze.
Dvířka trouby zaklapla tak prudce, až to kovově zadunělo. Pokuty potřebuje znát. Auto už tři měsíce stojí v garáži — baterie je vybitá a novou prý koupí „až po výplatě, teď nejsou peníze“. Ale názor na dopravní předpisy mít musí.
Stanislava se obrátila k dřezu. Hromada nádobí po ranním vaření se tyčila jako malá hora — mastné pánve, mísy s nánosy majonézy, nože naházené jeden přes druhý. Z kohoutku tekla jen slabá stružka vody; tlak zase klesl. Buď si celý dům pustil vodu najednou, nebo potrubí znovu zlobí… Stejně jako minulý měsíc, kdy tři dny tahali kýble z obchodu na rohu.
Otočila kohoutkem víc. Trubky zasténaly a vydaly táhlý, protivný zvuk.
„Co jsem za těch padesát let pochopila o štěstí?“ honilo se jí hlavou, zatímco drhla talíř houbičkou. „Že štěstí je myčka. A chlap, který pomůže hned, ne až po reklamě.“
Myčku ovšem neměli. V malé kuchyni pro ni nebylo místo. Pračku sotva nacpali pod umyvadlo v koupelně, takže se člověk musel při mytí ohýbat jako artista v cirkuse. A rekonstrukce kuchyně? Ta, kterou Radomír sliboval už k jejím pětačtyřicátinám? Skončila u stržené tapety za lednicí.
— Stáňo! — ozvalo se z obýváku, kam se mezitím přesunul k televizi. — Máme ještě majonézu? Chtěl jsem si udělat chleba, ale je prázdná.
Zůstala stát s namydleným talířem v ruce.
— Radomíre… — řekla tiše, tak tiše, že i šum vody jako by utichl. — Ty jsi snědl tu majonézu, kterou jsem si nechala na bramborový salát?
— Jak jsem to měl vědět? Bylo jí tam trochu! Hned se nerozčiluj. Skoč pro ni do obchodu, je to kousek. A vezmi i čerstvý chleba, ten náš už je tvrdý.
Na vteřinu zavřela oči. Nádech. Výdech. Jak radila psycholožka z videí na internetu: nadechnout, vydechnout negativitu. Kdyby opravdu vydechla všechno, co v sobě držela, vypadla by okna i s rámy.
Pomalu si otřela ruce do zástěry, sundala ji a hodila na židli.
— Dobře, — pronesla do ticha chodby. — Zajdu tam.
Venku vládl únor roku 2026 v celé své bídě. Žádný třpytivý sníh ani slunce na obzoru. Z nebe padala šedá břečka — ani déšť, ani sníh — která se okamžitě měnila v kluzkou kaši.
Hned u vchodu litovala, že si nevzala staré zimní boty. Měla obout pohodlí, ne parádu. Jenže dnes má narozeniny. Aspoň jednou se chtěla cítit jako žena, ne jako tažné zvíře.
Jakmile došlápla na chodník, pravá noha jí podjela po ledu schovaném pod vrstvou špinavé vody. Rozmáchla rukama a jen tak tak udržela rovnováhu, ale bota stejně skončila po kotník v ledové kaluži.
— No to snad… — procedila mezi zuby a sledovala, jak se tmavá skvrna rozpíjí po semiši.
Kolem prosvištěl kurýr na elektrokole a zpod kol ji zasypal sprškou špinavé vody. Na zádech se mu houpal obří žlutý box na rozvoz.
Zatnula čelisti. V botě jí čvachtalo, studená vlhkost se pomalu vpíjela do punčoch a mrazila prsty.
V obchodě ji přivítal těžký, vydýchaný vzduch s nádechem zkažené cibule. Lidí bylo tolik, jako by se všichni ve městě rozhodli během jediného dopoledne nakoupit zásoby před blížící se pohromou.