Kapky z kohoutku dopadaly do dřezu v pravidelném rytmu. Stanislava se opřela čelem o studené okenní sklo. Venku se dál snášel těžký, mokrý sníh promíchaný s deštěm a podvečer se rychle měnil v tmu. V protějším domě svítilo v kuchyni světlo, za záclonou se míhal něčí stín. Někdo tam chystal večeři. Někdo byl doma.
Jí se zpátky do obýváku nechtělo. Nešlo o únavu těla – spíš o odpor, který cítila uvnitř. V tom pokoji byl dusivý vzduch, překřikování a cosi cizího. Nebyla to její oslava. Byla to jejich událost, kde ona zastávala funkci servírky, kuchařky i uklízečky zároveň.
Otevřela horní skříňku a vytáhla sklenici s třešňovým kompotem. Víčko drželo pevně. Zkusila s ním pohnout, zatlačila silněji. Dlaň jí podklouzla. Sklenice jí vyletěla z rukou a s ostrým cinknutím dopadla na podlahu.
Tmavě rudá šťáva se rozlila do všech stran, třešně se kutálely po linoleu jako malé lesklé korálky. Střepy se rozprskly pod světlem žárovky. Tekutina jí zalila bačkory, vsákla se do lemu šatů a pomalu se sunula k nohám stolu.
„Stáňo! Co tam zase vyvádíš?“ ozval se z pokoje Radomírův hlas. „To tam bouchla bomba?“
Stanislava se dívala na kaluž u svých nohou. Na temné skvrny na látce. A v tu chvíli si s naprostou jistotou uvědomila, že tohle teď uklízet nebude.
Opatrně přešlápla přes rozlitý kompot, aby se neřízla o střepy, a vyšla do předsíně.
V obýváku se dál smáli a hlučně debatovali. Nikdo nepřišel zjistit, jestli se nezranila. Všichni jen čekali, až přinese pití.
Rozvázala si zástěru a bez rozmýšlení ji nechala ležet na zemi u kuchyňských dveří. Ze stojanu sundala kabát a přehodila si ho přes šaty. Obula si promočené, studené boty – bylo jí to jedno. Vzala kabelku.
Z pokoje vykoukla Veronika.
„Mami? Kam jdeš? Táta se ptá, jestli už bude ten kompot. A měli bychom nakrojit dort… Matyáš si chce dát sladké, teplé jídlo stejně skoro nejedl.“
Stanislava se na dceru zadívala tak pozorně, jako by ji viděla poprvé v životě.
„Kompot je teď na podlaze,“ odpověděla klidně. „Hadru najdeš pod dřezem. Dort je na balkoně. Tak si posloužte.“
„Jak to myslíš?“ Veronika zmateně zamrkala. „Mami, co je s tebou? Snad ses neurazila? Vždyť jsou tu hosté…“
„Nejsem uražená,“ zapnula si poslední knoflík kabátu a každé slovo vyslovila zřetelně. „Jen jsem právě dala výpověď.“
„Jakou výpověď?“
„Z funkce oslavenkyně na vlastní oslavě.“
Odemkla vstupní dveře a vykročila na chodbu. Dveře za ní zaklaply a oddělily ji od pachuti připáleného masa, od hlasů i od hučení televize.
Na schodišti bylo ticho. Srdce jí bušilo až v krku. Co to právě udělala? Za chvíli vyběhne Radomír. Nebo začne Veronika křičet. Musí pryč.
Stiskla tlačítko výtahu. Starý mechanismus se se skřípěním dal do pohybu.
Vtom se dveře bytu znovu otevřely.
Ale nestála v nich ani Veronika, ani Radomír.
Na prahu se objevila žena v luxusním kožichu ke kolenům, s dokonale upravenými vlasy a obrovskou kyticí bílých růží. Takové květiny Stanislava nikdy nedostala. Musely stát víc než její měsíční výplata. Žena držela prst těsně nad zvonkem a překvapeně se rozhlížela.
Renata Vodičková. Radomírova první manželka. Kapitola z dávné minulosti, kterou měla Stanislava za uzavřenou. Neviděly se dvacet let. Říkalo se, že Renata žije už dlouho někde v Itálii.
„Stanislavo?“ nadzvedla dokonale vyklenuté obočí. „Zvoním a nikdo neotvírá… Ty odcházíš uprostřed oslavy? Chtěla jsem Radomírovi popřát. Tobě samozřejmě taky… když už je ta příležitost.“
Stanislava sklouzla pohledem po růžích, po bezchybně nalíčených rtech, po elegantních kozačkách bez jediné kapky bláta – ačkoliv venku byl únor a chodníky plné břečky.
„Klidně běž dál,“ pronesla suše a znovu zmáčkla tlačítko výtahu. „Právě tam rozlili kompot. Bude to zajímavé.“
„Ale ty…?“
Výtah s cinknutím otevřel dveře. Stanislava vstoupila dovnitř.
„Já si jdu najít štěstí,“ řekla přes rameno. „Prý ho po padesátce začínají rozdávat. Jen je potřeba stoupnout si do fronty včas.“
Dveře se zavřely před Renatiným zmateným výrazem. V úzkém prostoru kabiny zůstala jen slabá stopa drahého parfému smíšená s vlhkostí domu.
Venku už sníh ustal. Vítr se utišil a vzduch byl syrový, ale svěží. Zhluboka se nadechla.
Neměla konkrétní cíl. Do výplaty jí zbývalo sotva tři tisíce korun. Boty měla promočené skrz naskrz.
Přesto se v ní místo obvyklé tíhy rozhostilo zvláštní prázdno. Lehkost. Jako když je sklenice ještě prázdná, než ji někdo naplní.
V kapse jí zavibroval telefon. Radomír. Hovor odmítla.
Vzápětí Veronika. Znovu stiskla červené tlačítko.
Vydala se podél domu, míjela okna se žlutými světly, auta zapadaná sněhem až po nápravy.
Kam teď? Za kamarádkou? Za matkou? Nebo si jen někam sednout do tepla?
Tehdy ještě netušila,
že to nejhorší ji čeká už za hodinu,
a že všechno se zlomí ve chvíli, kdy se rozhodne na okamžik zahřát
v nepřetržitě otevřené lékárně nedaleko domu.
Konec první části.