Libuše sotva překročila práh, už se rozpřáhla k objetí.
„Staničko, všechno nejlepší! Padesátka ti sluší, jsi pořád jako malina!“ hlaholila tak hlasitě, až se skleničky ve vitríně zachvěly. Objala oslavenkyni s takovou vervou, že ji málem udusila směsicí parfému, laku na vlasy a mentolových kapek. „Říkali jsme si, že dorazíme radši dřív, kdybys něco potřebovala. Jejda… to tu cítím kouř? Nedělali jste snad gril v obýváku?“
„Jen jsem pekla maso,“ odpověděla Stanislava Bartošová s křečovitým úsměvem a podala jí domácí přezůvky. Cítila, jak se jí napínají tváře. „Pojďte dál.“
Vzápětí zazvonilo znovu. Do bytu vstoupila Dagmar Havelková se svým mužem Bohumilem Králíkem. Bohumil bez zbytečných řečí vtiskl Radomíru Konečnému do ruky igelitku s lahvemi a oba zmizeli v kuchyni „něco nachladit“. Dagmar mezitím přelétla pohledem prostřený stůl.
„Papírové ubrousky?“ pronesla místo pozdravu. „Když měla maminka padesátiny, dali jsme jí plátěné. Kulaté výročí si žádá úroveň. Ale co, hlavně když bude chutnat. A kde je vlastně Veronika? Zase pozdě? Ta dnešní mládež…“
„Uvízla v koloně,“ odpověděla Stanislava stručně a vybídla hosty, aby se posadili.
Hluk postupně houstl. Televize běžela dál, jen zvuk byl stažený, obraz blikotal nad hlavami hostů. Židle skřípaly o podlahu, všichni mluvili jeden přes druhého. Bohumil už rozléval vodku do štamprlí, aniž by čekal na nějaký slavnostní moment.
„No tak, oslavenkyně!“ zahřměl v dobrém rozmaru. „Sedni si taky! Pravda v nohách není!“
Stanislava zaujala své obvyklé místo na kraji stolu, blízko průchodu do kuchyně. Říkala mu v duchu „letuška“ – odsud mohla kdykoli vyskočit pro chléb, talíře nebo další láhev.
Radomír se zvedl, tváře už lehce zarudlé. S Bohumilem si v kuchyni zjevně připili ještě před oficiálním přípitkem.
„Tak tedy, na naši oslavenkyni!“ zvolal. „Staničko, všechno nejlepší k padesátce! Hlavně zdraví, ať nás dál takhle krásně hostíš, a méně brblání kvůli maličkostem!“ zasmál se vlastnímu vtipu. „Na zdraví!“
Skleničky cinkly. Stanislava se napila vína a hned poznala, že je kyselé. Prosila o polosladké. Radomír nejspíš sáhl po tom nejlevnějším v akci.
„Polibek!“ vykřikl náhle Bohumil a rozchechtal se. „Cože, není to svatba? Tak nic. A ty okurky jsou domácí, nebo kupované?“
„Kupované,“ odpověděla tiše a podala Libuši misku se salátem.
„To je škoda,“ ozvala se Dagmar okamžitě. „Zavařovat se má doma. Já mám ještě sklenice z roku dvacet – a pořád křupou! V těch z obchodu je samá chemie. Kdybys tehdy vzala tu chatu, co jsme vám nabízeli… ale to se ti nechtělo.“
Stanislava jen mlčky žvýkala. Do salátu dala příliš mnoho majonézy, přebila chuť zeleniny.
Z předsíně se ozvaly kroky a hlas: „Mami, jsme tady!“
Konečně.
Do pokoje vešla Veronika Jelínková, tváře zrůžovělé zimou, kabát rozepnutý. Za ní se nejistě sunul Matyáš Hrubý – vysoký, hubený, s brýlemi a řídkým plnovousem. Kolem krku měl omotanou dlouhou šálu a v rukou držel podivný balíček zabalený do hnědého papíru.
„Všechno nejlepší, mami!“ Veronika ji rychle políbila na tvář a zanechala na ní stopu lesku na rty. „Promiň, že jdeme tak pozdě… Matyáš vybíral dárek hrozně dlouho. Tak… tady.“
Matyáš postoupil vpřed a málem zakopl o koberec.
„Přeji vám hodně zdraví,“ spustil rozpačitě. „Tohle je… přírodní zvlhčovač vzduchu z pravého mechu. Čistí mikroklima. Ve zralejším věku je to obzvlášť přínosné.“
U stolu se rozhostilo ticho. Bohumil potlačil uchechtnutí, Dagmar si významně stáhla rty.
„Děkuji,“ odpověděla Stanislava vyrovnaně a převzala těžký, vlhký balík, z něhož táhla vůně lesa a zatuchliny. „Posaďte se.“
„No… moc místa tu není,“ rozhlédla se Veronika. „Matyáši, přines z kuchyně stoličku. A mami, dala jsi mu zvlášť porci? Prosila jsem bez sušených švestek.“
V hrudi Stanislavy se zvedlo známé horko.
„Místa není, protože jdete skoro o dvě hodiny pozdě,“ ozvala se hlasitěji, než čekala. „A švestky se dají vybrat vidličkou.“
Veronika vytřeštila oči. „Mami! Je to přece host!“
„Může si dát brambory,“ vložil se do toho Radomír, zatímco si přidával další kus připáleného masa. „Ty jsou bez švestek. Sedni si, kluku, a nalej si.“
Hostina se znovu rozjela. Matyáš seděl shrbený nad talířem suchých brambor, Veronika mu cosi šeptala a občas vrhla na matku vyčítavý pohled. Libuše barvitě líčila operaci žlučníku. Bohumil se s Radomírem přel o politiku, hlasy stoupaly.
Stanislava hleděla před sebe skrz ten rámus. Viděla kapku omáčky na ubrusu u manželova talíře. Všimla si, jak Dagmar odhrnuje maso s neskrývaným odporem. Zaregistrovala, jak si Matyáš otřel ruce do její plátěné utěrky a zmuchlal ji do šedé koule.
Proč to všechno? vířilo jí hlavou. Patnáct tisíc korun za nákup. Dva dny u sporáku. Promoklé boty, když běhala po obchodech. Únava taková, že sotva cítí prsty. Kvůli čemu? Aby se Bohumil opil? Aby Dagmar kritizovala okurky? Aby jí budoucí zeť daroval mech jako nenápadnou připomínku věku?
„A kompot bude?“ vytrhl ji z myšlenek Radomír. „Stani, dones už ten kompot, vždyť nemáme co pít.“
Zvedla se pomalu. Nohy ji bolely a táhly k zemi. Vzala prázdný džbán a odešla do kuchyně.
Tam bylo ticho. Jen lednice monotónně hučela a z kohoutku do dřezu pravidelně odkapávala voda.