Stanislava Bartošová popadla plastový košík a vmáčkla se mezi regály. Lidé se tlačili tak urputně, jako by měl přijít konec světa a kdo si dnes nenakoupí, zítra už nebude mít co jíst.
Majonéza. Hrášek v plechovce – co kdyby náhodou došel. Chleba. Nakládané okurky. Jednu vytáhla z přepravky, dlouhou, pevnou, s výraznými hrbolky, chvíli ji obracela v prstech a pohlédla na cenovku: 450 Kč za kilo.
„To už se dočista zbláznili,“ ozvala se vedle ní starší paní v pleteném baretu. „To je snad pěstují ve skleníku na Měsíci, ne?“
„Možné je všechno,“ odpověděla Stanislava bez zájmu a vložila okurku do košíku. Neměla náladu na družné řeči. Pravá noha jí promrzla až na kost a v hlavě jí tikal neviditelný budík: maso se peče, brambory čekají na oloupání, stůl není rozložený.
U pokladny se fronta zasekla. Pás se ani nehnul. Pokladní, statná žena s nápadně fialovými stíny, zvedla unaveně hlas: „Terezo! Storno! Přines klíč!“
Zástup lidí si nespokojeně povzdechl.
Stanislavě zacinkal telefon v kapse. Volala dcera, Veronika Jelínková.
„Ano, Verunko?“ přidržela si mobil mezi ramenem a uchem a začala vykládat nákup na pás.
„Mami, všechno nejlepší!“ ozvalo se vesele, lehce zadýchaně. „Hele, s Matyášem Hrubým přijedeme o něco později. Doprava je šílená.“
Stanislava se nadechla. „O kolik později?“
„Tak hodinka… možná hodina a půl. A ještě něco – Matyáš nejí maso se sušeným ovocem. Je na to alergický. Nedala jsi tam švestky, že ne? Myslím, že jsem ti to říkala.“
Stanislava sledovala sáček majonézy, jak se sunul ke čtečce.
„Veroniko,“ pronesla klidně, až příliš klidně. „Maso už je v troubě. A ano, jsou v něm sušené švestky. O ničem jsi mi neřekla.“
„Jejda… tak si dá jen brambory nebo salát. A prosím tě, do bramborového salátu mu nedávej obyčejný salám, ten nesnáší. Radši kuřecí.“
„Salát je hotový. Se salámem.“
„No mami! To jsi se nemohla zeptat? No nic, něco vymyslíme. Pusu, za chvíli jsme tam!“
Spojení se přerušilo.
Stanislava zastrčila telefon právě ve chvíli, kdy pokladní namarkovala okurku.
„Tašku?“
„Ne, unesou to ruce.“
Z obchodu vyrazila téměř během. Studený vítr jí řezal do tváře, mokrá bota čvachtala při každém kroku. Matyáš nemůže švestky. Matyáš nemůže salám. Kdo vlastně ten Matyáš je? Znají se sotva pár měsíců. Viděla ho jednou na fotce – hubený kluk s bradkou. A kvůli němu má teď překopávat celé narozeninové menu?
Do třetího patra vyběhla po schodech; výtah znovu podezřele skřípal. Dveře otevřela prudce, nákupní taška jí sklouzla z ruky hned za prahem.
Do nosu ji udeřil zápach spáleniny.
„Radomíre Konečný!“ vykřikla a bez zouvání vběhla do kuchyně.
Stál u otevřené trouby a zamyšleně hleděl na pekáč, z něhož stoupal šedavý kouř.
„Stáňo… asi se to trochu přichytilo. Cítil jsem něco pálit, myslel jsem, že jsou to nové bylinky…“
Vytrhla mu chňapku z ruky a vytáhla pekáč ven. Sušené švestky se změnily v černé uhlíky, okraje masa byly seschlé a tmavé. Ne úplná katastrofa – dalo se to oříznout a zalít omáčkou – ale slavnostní vzhled byl pryč.
„Kde jsi byl? Prosila jsem tě, ať to hlídáš!“
„Vždyť jsem hlídal! Skončila reklama, tak jsem si odskočil. Hned jak jsem ucítil kouř, běžel jsem zpátky. Vždyť je to dobré, má to kůrčičku. Já to tak mám rád.“
Stanislava se sesunula na židli. Ruce se jí třásly vztekem i únavou. Brečet nechtěla. Nejradši by mu ten pekáč nasadila na hlavu i s tou jeho „kůrčičkou“.
„Židle jsi přinesl?“
„Ještě ne. Hned jdu. Ty zatím nakrájej tu okurku, hosté tu budou cobydup.“
Odšoural se na balkon.
Další hodina se rozplynula v horečném víru. Ořezávala spálené části masa, přelévala ho smetanou a sypala petrželí, aby zakryla nedostatky. Krájela chleba, otevírala konzervy se šproty – olej vystříkl a potřísnil jí novou halenku, takže ji musela rychle drhnout mýdlem a sušit fénem. Rozkládala stůl, lovila mezi prádlem ubrus bez skvrn.
Stůl se při každém dotyku nebezpečně kolébal. Radomír pod jednu nohu nacpal několikrát přeložený kus kartonu z krabice od čaje.
„Drží to jak beton! Inženýrská práce!“ oznámil hrdě.
Stanislava se letmo podívala do zrcadla v předsíni. Oči měla zarudlé, pod nimi stíny. Řasenka se lehce rozmazala. Účes dávno povolil vlivem horka z trouby i fénu. Slavnostní šaty ji obepínaly těsněji, než si představovala.
Měla jsem si koupit větší velikost, problesklo jí hlavou. Koho se snažím přesvědčit, že se ještě vejdu do té staré?
Zvonek zazvonil ostře, jako výstřel na startu.
Jako první dorazila Libuše Kopecká s manželem ze čtvrtého patra. Libuše byla žena nepřehlédnutelných tvarů a ještě výraznějšího hlasu; sotva vstoupila, zaplnila celý prostor předsíně svou energií i pronikavou vůní laku na vlasy.