Zatímco si obě ženy vyměňovaly novinky, kolem nich prošla mladá dívka v dlouhém kabátu, vlasy měla stažené jen ledabyle do uzlu. Kráčela svižně, téměř klusem, a bez rozhlédnutí zmizela z domu. Dagmar Váleková ji sledovala očima, ale poznámku si nechala pro sebe.
„To je tu nová?“ nadhodila sousedka po chvíli. „Ani nepozdraví.“
„Viděla jsem ji už párkrát,“ odpověděla Dagmar. „Taková nafoukaná slečinka. Myslela jsem, že bydlí u tebe. Posledně jsem nad sebou slyšela dupání a smích.“
„U nás se střídá kde kdo,“ mávla rukou Dagmar. „Ale tahle rozhodně není z mého bytu. Poslední nájemníci odjeli včera.“
„Tak to jo. Běž si po svém, ať tě tu nezdržuju,“ usmála se sousedka, pak se zarazila. „Vlastně počkej, něco pro tebe mám. Pojď ke mně.“
O pár minut později už Dagmar držela v ruce skleničku s podomácku vyrobenou mastí. Na bolavou bederní páteř si stěžovala už dlouho a její známá se léta věnovala bylinkám a různým osvědčeným receptům.
Když se asi po čtvrthodině konečně dostala ke svému bytu, odemkla a znovu málem zakopla o cizí boty v předsíni. U okna stál Miroslav Navrátil a něco řešil v telefonu.
„Paní Dagmar, proč jste chodila sama? Říkal jsem, že se na bojler podívám,“ otočil se k ní.
„Komu jsi to říkal?“ opáčila klidně.
„Natálii.“
„Mně ale nikdo nevolal. Když už tu jsi, půjdeme se na to podívat spolu. Takže jste se s Natálií usmířili?“
„Dá se říct. Je to… v běhu,“ odpověděl vyhýbavě.
Ani jeden z nich neměl o ohřívačích vody valné ponětí. Miroslav alespoň svítil baterkou a přidržoval židli, zatímco Dagmar kontrolovala ventily a poslouchala podezřelé zvuky.
„Podívejte,“ začal po chvíli opatrně, „vy toho máte určitě nad hlavu. Seženu opraváře a všechno zařídím. Stačí, když to pak zaplatíte.“
Dagmar se na něj dlouze zadívala.
„O svůj byt se postarat zvládnu,“ pronesla pevně. „A mimochodem – uklízečka mi tentokrát poslala video. Žádné vlasy, jak jsi tvrdil, tam nebyly.“
„Vážně? No dobrá,“ pokrčil rameny. „Chtěl jsem vás ještě poprosit, abyste byt teď nějakou dobu nepronajímala.“
„A to jako proč?“ posunula si brýle výš na nos.
„Mám kamaráda, který by ho chtěl vzít. Bylo by fajn, kdybyste mi dala svůj svazek klíčů. Klidně hned.“
„K čemu by mu byly moje klíče?“ zpozorněla.
„Bude tam s přítelkyní. Jedny jim stačit nebudou.“
„Tak ať použije klíče od Natálie.“
„Ty… se jí ztratily.“
Dagmar si odfrkla. „Moje dcera a ztratit klíče? To na ni vůbec nesedí.“
„Sama říkáte, že je poslední dobou roztěkaná. Dítě, starosti…“
„A na jak dlouho by se ten tvůj kamarád nastěhoval?“ skočila mu do řeči.
„Měsíc. Možná dva. Jak to půjde. Slibil jsem mu nižší nájem, když to vezme na delší dobu.“
„Nájem chci předem,“ řekla bez mrknutí oka.
Miroslav zaváhal. „No… právě že nemá celou částku pohromadě.“
„Pak nemá ani bydlení,“ uzavřela rázně. Vypnula jistič, světlo zhaslo. „Vodu i elektřinu jsem odpojila. Dokud se bojler neopraví, nikdo tu bydlet nebude.“
Zpráva ho viditelně zaskočila, ale rychle nasadil neutrální výraz.
Odvezl Dagmar domů a sám zamířil za manželkou.
O několik dní později se Dagmar rozhodla zajít za Natálií Čermákovou osobně. Dcera ji přivítala s nečekaným nadšením.
„Mami, to je dobře, že jsi přišla! Aspoň si odskočím k doktorovi. Podívej, co se mi udělalo s nehty!“ Natálie natáhla ruce před sebe a netrpělivě čekala na matčinu reakci.