Nela Procházková si toho dne požádala v práci o dřívější odchod. Vedoucí se zatvářila kysele, jako by jí tím způsobila osobní újmu. Poznamenala, že zaměstnanci už prý pracovat nechtějí vůbec a že se z toho stává nepříjemný zvyk.
„Procházková, co je to zase za naléhavou záležitost?“ zeptala se přísně. „Práce je nad hlavu, sama to víš. Kdy to chceš všechno dodělat, když tu trávíš jen půl směny?“
Nela klidně, téměř omluvně vysvětlovala: „Opravdu jen výjimečně. Máme nečekanou návštěvu, přijedou příbuzní od manžela. Jsme z toho oba trochu zaskočení, tak bych ráda všechno doma připravila, aby to nevypadalo špatně.“
Vedoucí si povzdechla. „Dobře, když je to poprvé. Ale ty hodiny si napracuješ.“
Krátce před polednem jí volal Dalibor Růžička.
„Nelčo, nemohla bys odejít dřív?“ začal bez okolků. „Volala mi Viktorie Brňáková. Prý přijedou s manželem do našeho města. Má tu řešit nějaké dědictví. A počítá s tím, že zůstanou u nás.“
„U nás?“ vyhrkla Nela a okamžitě si vybavila švagřin výraz věčného pohrdání. „Proč zrovna u nás? Ctibor Červený má přece sestru tady ve městě. A taky bratra s manželkou. Ať jdou k nim. V našem malém bytě jsme my dva a ještě děti. Kam je chceme dát?“
Dalibor si odkašlal. „Jenže Ctiborův bratr má teď rekonstrukci a bydlí u tchyně. A jeho sestra je s mužem na dva týdny v zahraničí. Takže vlastně nemají kam jinam.“
Nela si povzdechla. „Upřímně, tvoje sestra je poslední člověk, kterého bych chtěla mít doma. Nikdy jsme si nesedly. Možná by pro ně byl lepší hotel.“
„Nepřeháněj,“ snažil se ji uklidnit Dalibor. „Nebude přece dělat scény u nás doma.“
„Viktorie je schopná všeho,“ odpověděla tiše.
V duchu se jí vybavila první návštěva u jeho rodičů. Tchyně si sice přála pro syna jinou ženu, ale byla dost chytrá na to, aby to dávala otevřeně najevo. Zato Viktorie se s ničím nepárala.
„Dalibore, a co Zuzana Šimonová?“ pronesla tehdy s falešným úsměvem. „Slíbil jsi jí přece svatbu. Čeká na tebe, s nikým jiným nechodí. Tvrdí, že až přijedeš, podáte spolu žádost na úřad. To ti není líto, že jsi jí dal planou naději?“
Nela si tehdy myslela, že jde o nevkusný žert. Nedokázala si představit, že by někdo takhle přivítal dívku, kterou její bratr přivezl představit rodině před svatbou. I kdyby nějaká Zuzana nebo Adéla Malýová skutečně existovala, proč by to měla slyšet právě ona? Připadalo jí to absurdní.
Dalibor situaci tehdy zlehčil, ale bylo vidět, jak je mu trapně. Později se se sestrou pohádal, netuše, že Nela stojí za dveřmi a všechno slyší.
„Zbláznila ses?“ vyjel na Viktorii. „Proč taháš Zuzanu? Vždyť jsem s ní nemluvil od školy. Od školy jsme spolu nemluvili.“