Nela se však nenechala zastrašit a bez mrknutí oka odvětila: „A ty jsi snad omládla?“
„Prosím tě… to si děláš legraci,“ ohradila se Viktorie dotčeně. „Mám špičkovou kosmetičku. A levná rozhodně není. Objednat se k ní dá jen přes doporučení.“
„Tak to jsou vyhozené peníze,“ poznamenala Nela klidně a přeměřila si ji pozorným pohledem. „Pojďte dál, za chvíli budeme večeřet.“
Viktorie si pohrdavě odfrkla, ale ještě předtím, než se zula, zastavila se u zrcadla v předsíni a důkladně si zkontrolovala účes i make-up, jako by snad hledala potvrzení vlastní dokonalosti.
Když vstoupila do obývacího pokoje, kde si hráli její synovci – kluci sedm a pět let – nasadila nucený úsměv. „Ahoj, děti. Tak co, jak se máte?“
„Dobrý den,“ pípl starší, zatímco mladší si ji zkoumavě prohlížel. „Mami, to je ta teta Viktorie, o které jsi mluvila?“
„Ano, to je teta. Tatínkova sestra. A tohle je strýc Ctibor. Copak si je nepamatujete?“ vysvětlila Nela.
„Ne,“ zavrtěl hlavou mladší chlapec bezelstně. „Minule tu byla jiná teta, měla černé vlasy. Tahle vypadá jako zlá ledová víla.“
Viktorii ztuhl úsměv na rtech. „Zlá? To snad ne. Já jsem hodná,“ pronesla nuceně vesele. „Podívejte, něco jsem vám přivezla.“
Z kabelky vytáhla dvě malé čokolády a podala je dětem. Kluci si je vzali, ale víc ze zdvořilosti než z nadšení.
„Ani pořádně nepoděkují,“ utrousila okamžitě Viktorie směrem k Nele. „To je teda výchova. Dětem je potřeba se věnovat.“
„Ještě že tě máme, jinak bychom vůbec nevěděli, jak na to,“ odsekla Nela s úsměvem, který byl všechno, jen ne přívětivý.
Ctibor, který dosud mlčky přešlapoval, si promnul ruce. „Tak co, dostaneme najíst? A mohli bychom si dát i skleničku na přivítanou. Neviděli jsme se věčnost. Kdyby nebylo všech těch povinností, kdoví, kdy bychom se zase takhle sešli.“
„Samozřejmě, pojďte do kuchyně, všechno je připravené,“ vyzvala je Nela.
Jakmile Viktorie vstoupila do prostorné kuchyně a spatřila prostřený stůl, zatvářila se, jako by právě ochutnala něco kyselého. „To snad nemyslíte vážně,“ vydechla pohoršeně. „Takhle vítáte rodinu? To si z nás děláte legraci?“
„Co tím chceš říct?“ nechápal Dalibor Růžička a zmateně se rozhlédl po stole plném jídla. „Gábi, co blázníš?“
Nela jen tiše vydechla. Přesně takovou reakci očekávala, a proto raději mlčela.
„A co si mám jako dát?“ pokračovala Viktorie rozčileně. „Tohle smažené kuře plné tuku? Brambory, které by člověk po třicítce neměl ani vidět? Ty saláty zalité majonézou? A tady ta uzenina – ta má víc kalorií než jehličí v lese! To mám jíst?“
„Proč tak vyvádíš?“ snažil se ji uklidnit Dalibor, i když mu úsměv pomalu mizel z tváře. „Je to normální domácí jídlo. Čerstvé, chutné. Nela kvůli tomu odešla z práce dřív, aby všechno stihla připravit.“
Ctibor už netrpělivě přisunul židli ke stolu. „Ale no tak, vždyť je to v pořádku. Teď si dáme něco na zahřátí, trochu se napijeme a hned nám bude chutnat…“