„…nalejeme si něco ostřejšího a chuť k jídlu se hned vrátí,“ dokončil Ctibor netrpělivě a už si přitahoval talíř blíž k sobě. Vůně pečeného masa a čerstvého pečiva mu nedávala spát.
„Normální? Tohle má být podle vás normální?“ rozohnila se Viktorie Brňáková znovu a teatrálně rozhodila rukama nad prostřeným stolem. „Po takovéhle večeři budu měsíc běhat po doktorech s bolavou slinivkou! Kde máte dušenou zeleninu? Čerstvé bylinky? Libovou bílou rybu? Mořské plody, brokolici, avokádo? A tofu jste snad ani nikdy neviděli!“
Nela Procházková se nadechla a odpověděla klidněji, než by kdo čekal. „Všechno, co jsi právě vyjmenovala, si můžeš bez obav objednat v restauraci. Třeba v té u hotelu, kam se teď s Ctiborem přesunete.“
„Prosím?“ Viktorie ztuhla. „Do jakého hotelu? Nelo, ty ses zbláznila? Uvědomuješ si vůbec, co říkáš? Tady je taky můj bratr!“
„Výborně, Nelo!“ vyhrkl Dalibor Růžička s úlevou, která z něj přímo tryskala. „Už jsem nevěděl, jak se tě zastat. Tohle už bylo přes čáru.“
Ctibor, kterému se mezitím sbíhaly sliny, nechápavě zamrkal. „To nás jako vyhazujete?“
„Slyšíš to, Ctibore?“ obrátila se na něj Viktorie se směsí pohoršení a hrané ublíženosti. „Vlastní rodina nás posílá do hotelu. Takové přivítání! To je tedy pohostinnost.“
Bylo na ní znát, že ji Nelina reakce zaskočila. Tichá a obvykle ustupující snacha se dnes nenechala převálcovat a Viktorie si začínala uvědomovat, že to přehnala.
„Ale no tak, to byl určitě vtip,“ pokusil se situaci zlehčit Ctibor a nuceně se usmál. „Dalibore, Nelo, řekněte, že si děláte legraci. Posaďme se a jezme.“
„Nedělám si legraci,“ pronesla Nela tiše, téměř ledovým hlasem. Přesto se jí na rtech objevil zdvořilý úsměv. „Prosím, odejděte. Moje rodina se chce navečeřet. Ano, klidně tučného a kalorického jídla. A hlavně v klidu. Tak si pospěšte.“
Viktorie se otočila na podpatku a rázně zamířila do předsíně, kde začala hlučně hledat kabát, aby bylo jasné, jak hluboce je dotčena.
„No to snad není možné,“ bručel Ctibor odevzdaně, zatímco si oblékal bundu. „Kvůli pár poznámkám taková reakce? Vždyť víš, jaká je. Mohli jste to přejít.“
„Ať si své výstupy nechá doma,“ odsekl Dalibor, kterého to celé bolelo víc, než dával najevo. „Tady nejsme žádný ústav. Dneska to tvoje žena opravdu přestřelila.“
„Slyšíš, jak se mnou mluví?“ křičela Viktorie z chodby. „Já to věděla! My jsme tu byli jen na obtíž. Pojď, Ctibore, odcházíme!“
Byla zvyklá, že kolem ní všichni našlapují po špičkách, plní každé její přání a omlouvají její výbuchy. Tentokrát narazila. A možná to bylo poprvé, kdy jí někdo jasně ukázal hranice.
Dveře se za nimi zavřely a v bytě konečně zavládlo ticho. Nela si pomalu sedla ke stolu. Dalibor jí stiskl ruku.
„Díky,“ řekl tiše.
A vůně večeře byla najednou ještě příjemnější než předtím.