„Ondřeji, prosím tě, nepřeháněj to dneska na tom firemním večírku s alkoholem. Opravdu tě o to žádám,“ chodila Nikola Tesařová po bytě za manželem, který se chystal na vánoční oslavu se svými kolegy.
„Nikolo, můžeš s tím už přestat? Pořád dokola – nepij, nepij… Jdu přece slavit. To si tam mám dát minerálku?“ bručel Ondřej Řezník a marně zápasil s kravatou před zrcadlem. Už několik minut se snažil uvázat uzel, ale látka mu klouzala mezi prsty a výsledek vypadal čím dál hůř. „Radši mi pomož, než abys mě poučovala.“
„Pojď sem,“ vyzvala ho a lehce si povzdechla. „Tolik let pracuješ v kanceláři a pořád neumíš pořádně uvázat kravatu.“ Obratně mu během pár vteřin vytvořila elegantní uzel. „Vážně si nepamatuješ, jak ses loni po novoročním večírku styděl ještě týden?“
„Prosím tě, to už je dávno,“ zamračil se Ondřej. „Navíc se půlka firmy obměnila. Nikdo si na to už nevzpomene.“
„Já ano,“ odpověděla pevně Nikola. „Nikdy nezapomenu, jak tě Dalibor Horák dotáhl domů úplně mimo. A pak mi snad do tří do rána pouštěl záznamy, jak jsi v restauraci předváděl taneční kreace na stole. Dodnes nechápu, kdo tě vyhecoval k tomu tvému vystoupení.“
„Když si to nepamatuju, tak se to nestalo,“ mávl rukou Ondřej a snažil se tvářit sebejistě.
„Ty si možná nepamatuješ, ale internet nezapomíná,“ namítla Nikola. „Ta videa se pořád objevují na různých stránkách s černým humorem.“
„To mi to musíš připomínat zrovna teď, když odcházím?“ ošil se, jakmile se mu v hlavě mihly útržky z trapného záznamu.
Nikola si založila ruce na prsou a zadívala se na něj vážným pohledem. „Připomínám ti to schválně. Chci, aby sis uvědomil, že bys dneska neměl pít vůbec. Víš moc dobře, jak se po alkoholu měníš. Nejsi to ty.“
„Dobře, stačí,“ zvedl dlaň, aby ji umlčel. „Chápu. Letos to nepřeženu. Dám si jen symbolicky pár doušků na náladu a tím to končí. Minulý rok se opakovat nebude.“
„To bych si opravdu přála,“ odpověděla nejistě a sáhla do zásuvky. „Vezmi si s sebou tyhle prášky.“
„Na co?“ podivil se Ondřej, když uviděl balení sorbentů, a pousmál se. „Myslíš, že je budu potřebovat?“
„Pro jistotu. Kdyby ti bylo špatně nebo sis dal víc, než plánuješ, vezmi si hned několik tablet.“
„Ty jsi fakt hrozně úzkostlivá,“ zamumlal, ale krabičku si od ní vzal a strčil ji do kapsy saka. „Musím běžet. Taxi už nejspíš čeká.“
„Tak si to užij,“ řekla tiše Nikola, políbila ho na tvář a uhladila mu límec. „Hlavně se prosím zase nestávej hvězdou internetu.“