Do určité chvíle měl v hlavě jasno, jenže jakmile jeho kolega Tadeáš Růžička vytáhl láhev něčeho mnohem silnějšího, než bylo původně v plánu, začaly se mu vzpomínky trhat jako starý filmový pás.
„Proboha… podvedl jsem Nikolu?“ vydechl Ondřej Řezník ochraptěle. „Co tu dělají tyhle dámské věci? Rtěnky, spony… Jak tohle vysvětlím?“
Představa, jak celá situace musí působit, ho vyděsila. Rozházené ženské drobnosti na jejich manželské posteli byly víc než usvědčující. Ve spěchu začal všechno hrnout do náruče. Chtěl to nacpat do skříně a později nenápadně vyhodit. Jenže právě když se natahoval po další věci, klika cvakla a dveře do ložnice se otevřely.
Nikola Tesařová se zastavila na prahu, založila ruce na prsou a probodla ho přísným pohledem.
„Tak co?“ pronesla chladně. „Už ses vyspal?“
„Jo… asi jo,“ hlesl Ondřej a cítil, jak se mu na čele sráží pot. Byl přesvědčený, že jakmile její oči spočinou na té změti rtěnek a spon, rozpoutá se bouře.
„Máš pro mě nějaké vysvětlení?“ zeptala se klidně. Kupodivu se ani nepodívala směrem k posteli, kde před chvílí panicky uklízel.
„Nikčo… přísahám, že jsem ti nebyl nevěrný,“ začal rychle. „Nikdy bych ti to neudělal, ani kdybych byl úplně na mol. Víš přece, že bez tebe nedokážu fungovat. Jsi pro mě všechno. A vážně netuším, jak se ty věci ocitly v naší ložnici.“
Sotva domluvil, Nikola se rozesmála. Ne jen lehce – propukla v hlasitý smích, až se musela opřít o futra. Ondřej na ni zíral s rostoucími rozpaky. Bylo zřejmé, že ví mnohem víc než on.
„Proč se směješ?“ nechápal. „Kolik bylo, když jsem přišel domů?“
„Nemám tušení,“ odpověděla mezi záchvaty smíchu. „Spala jsem v obýváku a ani jsem neslyšela, jak ses přivalil.“
„Tak co je na tom k smíchu? Víš snad, odkud se to tu vzalo?“
„Samozřejmě že vím,“ přikývla pobaveně. „A nejen já. Vědí to všichni z práce. Vsadím se, že brzy koluje i video.“
„Video?!“ zbledl Ondřej. „Zase jsem ze sebe udělal šaška?“
„To se tak úplně říct nedá,“ culila se. „Ale tentokrát ti to odpustím. Letos jsi na firemním večírku myslel na mě, ne na jiné ženy.“
„Na tebe?“ zamrkal zmateně.
„Kolem poledne mi začal vyzvánět tvůj mobil. Volali kolegové i ředitel. Myslela jsem, že se něco stalo, tak jsem to vzala. A vyslechla jsem si dojemný příběh o tom, jak ses chystal odejít domů.“
Ondřejovi vyschlo v krku. „A co jsem provedl?“
„Vyrazil jsi do šatny,“ pokračovala Nikola, „a začal jsi tam shromažďovat dámské oblečení. Popadl první kabát, který ti přišel pod ruku.“