„Mami, tohle přece není fér! V čem je lepší než já?“
„Nechovej se jako malé dítě. Už jsi dospělá a měla bys to chápat.“
„Vy jste mě nikdy neměli rádi,“ vyhrkla Tereza Malýová se zadrženým hlasem.
„Neříkej nesmysly,“ odbyl ji podrážděně otec Rostislav Marek. „Tímhle to končí. Rozhodnutí padlo.“
„Jestli je tedy rozhodnuto, tak sem už nepřijdu,“ odsekla Tereza, natáhla si bundu a bez dalšího slova vyběhla z bytu.
„Jen běž,“ utrousil potichu její bratr Radim Moravec, který dosud mlčel. „Aspoň tu bude víc místa.“
Simona Mlynářová neřekla nic. Rostislav také mlčel. Oba byli přesvědčeni, že jednají správně.
V rodině měl vždy hlavní slovo otec. Rostislav Marek byl tím, kdo určoval pravidla i konečná rozhodnutí. Simona Mlynářová se většinou držela stranou a názor svého muže bezvýhradně přijímala. Když se dva roky po narození Terezy narodil syn Radim, Rostislav zářil štěstím. Bral to jako dar shůry – konečně měl dědice. S pýchou všem oznamoval, že má syna. Simona sdílela jeho nadšení. Z jejich chování by člověk soudil, že se jim narodilo první dítě. Tak silně je Radimovo narození pohltilo. Když přišla na svět Tereza, takové oslavy se nekonaly.
Byla klidné miminko, téměř neplakala a rodičům nepřidělávala starosti. Možná právě proto se jí nikdo příliš nevěnoval. Často ležela sama v kolébce, tiše si broukala a vydržela dlouhé hodiny bez povšimnutí. Když trochu povyrostla, posadili ji do ohrádky s hračkami a věnovali se svým záležitostem. Bylo to pohodlné – Tereza si vystačila sama.
S Radimem to bylo jiné. Od prvních dnů vyžadoval neustálou přítomnost rodičů. Jakmile Simona na okamžik odešla z pokoje, ozval se pláč. Potřeboval stoprocentní pozornost. A tak ji také dostával. Tereza si mezitím tiše hrála opodál. S příchodem mladšího bratra se na ni zapomínalo čím dál víc.
Postupně se to stalo pravidlem. Veškerá energie, čas i peníze směřovaly k Radimovi. Na Terezu zůstávaly jen zbytky. Oblečení, boty i hračky se pořizovaly především pro něj. On dostával nové a značkové věci, jí se klidně koupilo něco z druhé ruky. Tak to viděl Rostislav. A Simona mu neodporovala – jeho postoj přejímala za svůj.
Už od sedmi let si Tereza přála hrát na klavír. Rodiče jí však vysvětlili, že doma není místo pro tak velký nástroj. Když o pár let později projevil zájem Radim, prostor se náhle našel. Do bytu přibyl klavír i starší učitelka hudby, která docházela na lekce. Radima to ale brzy omrzelo a výuka skončila. Nástroj zůstal stát v obýváku. Tereza na něj občas zkoušela potají hrát sama, za což si vysloužila výčitky – prý by ho mohla poškodit. Rodiče sice plánovali, že ho prodají, ale nikdy se k tomu neměli.
Drahé hračky se Radimovi kupovaly téměř na počkání. Když o něco požádal, většinou to dostal. Tereze se naopak dlouze vysvětlovalo, proč to nejde – že nejsou peníze nazbyt, že je to zbytečné, že musí být rozumná. Jenže Tereza si všimla, že když si něco přál její bratr, finance se záhadně vždy objevily.
„Kluk přece potřebuje počítač,“ prohlásil jednou Rostislav rozhodným tónem. A Radim svůj počítač skutečně dostal.
„A mně?“