Tereza tehdy jen pokrčila rameny, jako by tím chtěla celou věc uzavřít. „Co nám vlastně brání?“ dodala lehce. „Domů se vracet nechci, tady jsem spokojená. A vdát se můžu klidně jednou později. Teď je pro mě důležitý vlastní byt. Tak jsem se rozhodla.“
„Garsonka? No prosím tě!“ ozval se do telefonu posměšný hlas jejího otce. „To je přece jen taková krabička, tomu se ani nedá říkat byt. A ještě k tomu ta čtvrť… lepší místo sis vybrat nemohla? Tam bych si nekoupil ani sklep.“
Tereza na okamžik ztratila řeč. „Děkuju za gratulaci, tati,“ odpověděla nakonec klidněji, než se cítila, a hovor rychle ukončila.
Oči ji štípaly slzami. Proč vlastně podlehla náhlému impulsu a chtěla se s rodiči podělit o radost? Tolik se těšila, že uslyší alespoň špetku uznání. Místo toho přišla sprška výtek. V tu chvíli si přála, aby si tu novinu nechala pro sebe.
Přitom na sebe byla právem hrdá. Dokázala to sama, bez cizí pomoci. Ano, hypotéka ji bude provázet ještě řadu let, ale klíče v kapse byly jen její. Nikomu se nemusela zpovídat, nikdo jí neurčoval pravidla. Nadšení ji doslova zaplavilo, a proto zavolala domů – hledala podporu, obyčejné „jsme na tebe pyšní“. Místo toho jí otec s ironickým podtónem vyjmenoval všechny nedostatky koupě a neopomněl dodat, že jednala ukvapeně. Podle něj měla ještě šetřit, počkat, až našetří víc, a pořídit si klasický jednopokojový byt, ne „nějakou směšnou garsonku“.
„Já už čekat nechci,“ vydechla Tereza do ticha bytu, když položila telefon. „Chci konečně žít podle sebe. A nikdo mi nebude říkat, co mám dělat.“
O pár týdnů později zazvonil telefon znovu. Tentokrát volala matka – a to se nestávalo často.
„Terezko, mohla bys přijet? Potřebujeme tě,“ zněl její hlas nezvykle tiše.
Simona Mlynářová jí sdělila, že zemřel její bratr Štěpán Matoušek, který žil sám ve městě nedaleko nich. S rodiči si už dlouhá léta nebyl blízký. Tereza si z dětství vybavovala jen útržky – šeptané hádky a narážky na to, že prý příliš pije. Přesto si dokázal udržet práci a nikdy si otevřeně nestěžoval ani nežádal o pomoc. Až na jedinou výjimku.
Bylo jí tehdy asi třináct. Štěpán přijel na návštěvu, posadil se ke kuchyňskému stolu, zatímco otec byl pryč. Matka mu nalila čaj, ale sotva si přisedla, ohrnula nos a poznamenala, že z něj táhne alkohol. Zeptala se, co u nich vlastně chce. Strýc začal vyprávět historku, která postupně přešla k prosbě – dostal se do finanční tísně a potřeboval půjčit větší obnos. Simona ho však rázně odmítla a nakonec ho vyprovodila ze dveří se slovy, aby už nepřicházel.
Tereze ho tehdy bylo líto. V jejích vzpomínkách byl jiný – veselý, hravý, plný nápadů. Učil ji skládat papírové lodičky a vlaštovky, předváděl drobné kouzelnické triky a vždy jí přinesl nějakou sladkost. K Radimovi Moravcovi byl podivně chladný, čehož si rodiče všímali s nelibostí, zatímco jí to tajně lichotilo. Vlastní rodinu si Štěpán nikdy nezaložil a děti neměl. Po onom incidentu se sourozenci přestali stýkat úplně.
Teď však matce jako jediné příbuzné zavolali z jeho zaměstnání. Dozvěděla se, že už řadu let nepil a že si mezi kolegy získal respekt. Na poslední rozloučení se chystalo přijít mnoho lidí. Simona proto požádala Terezu, aby přijela a pomohla s přípravami. Nechtěli smuteční hostinu pořádat v restauraci, rozhodli se pozvat všechny do bytu, aby ušetřili náklady.
„Samozřejmě,“ pomyslela si Tereza trpce. „V restauraci by to stálo moc peněz. Takže se hodím já.“ Přesto v ní vzpomínka na strýcův laskavý úsměv a papírové lodičky probudila něco měkkého a dávno zapomenutého – a ona věděla, že domů nakonec pojede.