„A mně?“ ozvala se tehdy Tereza tiše.
„Prosím tě, dva počítače pořizovat nebudeme. To je zbytečný luxus,“ mávl rukou Rostislav Marek. „Když budeš něco potřebovat, domluvíš se s Radimem. Půjčí ti ho.“ Řekl to tónem, jako by jí právě projevil velkorysost. Simona Mlynářová stála opodál a jako obvykle nic nenamítla. Mlčení znamenalo souhlas.
Tereza měla ráda pletení. Klubíčka barevné příze pro ni představovala malý svět fantazie. Jenže pokaždé, když si o ně řekla, následovala stejná reakce.
„Na co další vlnu?“ podivila se matka. „Stejně je to jen takové hraní. A příze není zadarmo. Když už něco upleteš, můžeš to přece rozpárat a udělat z toho jiný kousek.“
A tak Tereza párala své výtvory a znovu je splétala. Svetr se měnil v šálu, šála v čepici. A ona si při tom představovala budoucnost. Jednou bude dospělá, bude mít vlastní peníze a koupí si tolik hebké, nadýchané příze, kolik jen unese. Bude plést celé večery – a když ji to omrzí, pořídí si další. Stejně tak si jednou koupí všechny hračky, které jí jako malé odmítli: plastovou kuchyňku, sadu nádobí, panenku v plesových šatech i vysněné kolo. A také opravdové barvy – olejové, v tubách, jaké používají skuteční malíři. Toužila se naučit malovat pořádně. Zatím však měla k dispozici jen zaschlou temperu. Obrázky, které s ní vytvářela, podle toho také vypadaly. O nové barvy si říkat nemělo smysl. Odpověď znala předem – nejsou peníze a je to zbytečnost.
Po maturitě se Tereza dostala na vysokou školu. Bez protekce, vlastní pílí. Odešla studovat do sousedního města a nastěhovala se na kolej. Rodiče jí sice posílali peníze, ale téměř pokaždé to doprovázeli poznámkami, kdy už konečně přestane být závislá na jejich podpoře.
Takový přístup ji bodal u srdce. Když poslouchala spolužáky, jak jejich rodiny prožívají každý úspěch s nimi a ochotně jim pomáhají, cítila závist i smutek.
Radim mezitím dokončil střední školu. U přijímaček příliš nezazářil a na bezplatné studium se nedostal. Rostislav Marek se Simonou Mlynářovou proto neváhali a zaplatili mu soukromou vysokou školu – dokonce si kvůli tomu vzali půjčku.
„Vzdělání je základ,“ prohlašoval otec přesvědčeně. Matka přikyvovala. Radim navíc nemusel na kolej, škola byla nedaleko domova, takže zůstal bydlet u rodičů.
Tereza po promoci nastoupila do práce a společně s bývalou spolužačkou si pronajala pokoj. Náklady byly přijatelné a ona byla ráda za vlastní prostor. Vrátit se domů ji ani nenapadlo. Dětství si s teplem nespojovala a po rodičovském domě se jí nestýskalo. Kontakt udržovali spíš formálně. Většinou volala ona, ze slušnosti se ptala, jak se mají, a pak poslouchala nadšené zprávy o Radimových úspěších a jeho velkolepých plánech. O její práci či snech se rodiče příliš nezajímali. Přesto je potěšilo, když oznámila, že zůstane ve městě a postaví se na vlastní nohy.
„To je rozumné rozhodnutí,“ pronesla tehdy matka. Byla to snad jediná chvíle, kdy Tereza slyšela z jejích úst pochvalu. Jinak její úspěchy většinou zapadly bez větší odezvy.
Pracovala vytrvale a brala přesčasy. Každou korunu si hlídala a část výplaty odkládala stranou. S kamarádkou, s níž sdílela pokoj, často probíraly budoucnost. Tereza nemyslela v malém. Jejím prvním cílem bylo našetřit na vlastní byt.
„Ty jsi neskutečná, Terezo,“ obdivovala ji spolubydlící. „Kvůli tobě začínám věřit, že si jednou taky něco pořídím.“
Tereza se usmála. „Proč by ne? Jsme mladé, máme jasný cíl a dost energie,“ odpověděla přesvědčeně.