Odmítnout chtěla téměř okamžitě. Už měla na jazyku výmluvu, když se jí před očima vybavila strýcova laskavá tvář, jeho trpělivý smích a papírové lodičky, které jí kdysi skládal na kuchyňském stole. Kvůli němu nakonec spolkla vlastní hořkost. Rozhodla se, že přijede a pomůže – alespoň naposledy mu vzdá poctu tak, jak si zasloužil.
…Když se byt postupně vyprázdnil a odešli i poslední známí, zůstali u stolu jen nejbližší. Smuteční atmosféra se však vytratila rychleji, než by čekala. Hovor se stočil k tomu, co po Štěpánovi zůstalo.
„Ten jeho dvoupokojový byt připadl mně. Neměl už nikoho dalšího,“ povzdechla si Simona Mlynářová a zadívala se do sklenice.
„A teď s tím bude jen práce. Opravy, papírování… další starosti,“ zabručel Rostislav Marek, který měl očividně upito víc, než bylo zdrávo, a znovu si dolil.
„Ale prosím tě, Rostislave. Je to nemovitost, ne přítěž,“ ohradila se Simona. „A už si nedolévej.“
Tereza zvedla obočí. Nikdy dřív neslyšela matku mluvit tak rázně. Zdálo se, že doma se leccos změnilo.
„Nech mě být,“ zamumlal otec, ale sklenici přece jen odsunul stranou.
„Až se byt dá do pořádku, nastěhuje se tam Radim. Stejně se brzy bude ženit,“ dodala Simona s lehkým úsměvem. „Nepopřeješ bratrovi?“
Terezu to zarazilo. Místo vzpomínek na zesnulého se řešilo dělení majetku. O strýci ani slovo – zato o jeho bytě až příliš.
„Počkej… Radim se tam má nastěhovat?“ ujistila se pomalu.
„Samozřejmě. Přepíšu ho na něj.“
„A proč právě na něj?“ vyklouzlo jí.
Matka rozhodila rukama. „Ty přece bydlení máš. On zatím ne.“
„Chlap musí mít vlastní střechu nad hlavou!“ vykřikl Rostislav a udeřil pěstí do stolu. „Co tu řešíte? Řekl jsem, že byt bude Radimův, tak to tak bude. Tečka.“
Radim mlčel, ale v koutcích úst mu pohrával spokojený úsměv. Na sestru se díval s vítězným výrazem, jako by šlo o oslavu a ne o smuteční setkání. Terezu bodlo u srdce. Znovu to bylo stejné – rodiče se starají o syna, ona je potřeba jen tehdy, když je nutné něco zařídit.
„Zařiďte si to po svém. Jen mě do toho netahejte,“ vyhrkla, prudce vstala a bez dalšího slova odešla. Na chodbě už věděla jistě, že se nic nezměnilo. Radim zůstává středem jejich světa.
S rodiči pak přerušila kontakt na dlouhé měsíce. Ozvala se až Simona – hlas měla unavený a zlomený. Novinky nebyly dobré.
Radim se nakonec neoženil. Práci si nenašel a z domu se neodstěhoval. A co hůř – začal pít. Prý proto, že měl každý den před očima „inspiraci“. Otce.
„Sedí spolu u stolu a pijí,“ plakala matka do telefonu. „Nevím, kam dřív skočit. Ten byt, co jsem na Radima přepsala, otec pronajímá. Všechno si vyřizuje sám, nájem vybírá do kapsy a mně ani neřekne kolik. A většina těch peněz padne na alkohol. Kdyby byl byt pořád můj, odstěhovala bych se tam a měla klid. Teď jsem tu s nimi zavřená. Netušila jsem, že to takhle dopadne… To dědictví nám štěstí nepřineslo.“
Tereza položila telefon a zůstala chvíli nehybně sedět. „Nepřineslo?“ pomyslela si trpce. „Pro ně dva je to vlastně ideální. Mají střechu nad hlavou i zdroj peněz na pití.“
Matku jí bylo líto, ale zároveň cítila, že hranici už překročit nesmí. Vzít si ji k sobě? Ne. To by se kolotoč nikdy nezastavil.
„Ať si žijí po svém,“ uzavřela v duchu. „Jako ta jejich ‚spokojená‘ rodina. Já už do toho znovu vstupovat nebudu.“