A podle těch všech odborníků bylo naprosto nezbytné umět řeč těla nejen číst, ale i správně vykládat – dnes se bez toho člověk prý neobejde, skoro stejně jako bez razítka od psychiatra.
Zatímco dopoledne věnovala péči o vzhled a pravidelným návštěvám salonů či obchodů – v těch chvílích jí s hlídáním vypomáhala tchyně – večery po návratu manžela patřily jejímu „osobnímu rozvoji“.
Když se Radek Vaněk motal po kuchyni, chystal jednoduchou večeři a pak předčítal malé Elišce Brňákové pohádku na dobrou noc, Tereza Čermáková, která byla s každým dnem upravenější a sebevědomější, seděla s notebookem a hltala další a další moudra určená moderním ženám.
Vypadala skvěle a neustále na sobě pracovala. Poslouchala podcasty, sledovala videa, zapisovala si citáty různých koučů, psychologů a influencerů, kteří slibovali lepší život během několika lekcí.
Jenže takový růst něco stojí – především čas a energii. A tak se doma většinou nevečeřelo. Tereza večer stejně nejedla, protože držela přerušovaný půst, a Radek si přece dokázal něco připravit sám. Proč si přidělávat starosti?
Sobota byla vyhrazena nákupu na celý týden – ovšem ne pro Terezu. Ta přece měla jiné priority. Drobnosti Radek dokupoval cestou z práce a o víkendu vyrážel do supermarketu sám. Potom bral dceru na procházku, na kterou se těšil už od pondělí.
Tentokrát byl páteční večer. Nenáročný Radek povečeřel opečené brambory s kyselou okurkou a zamířil do koupelny. Den předtím nestihl vyprat, protože dokončoval pracovní report, a hromádka dětského oblečení už začínala připomínat menší horu.
Když si oblékal bundu, aby vyrazil pro nákup, všiml si, že i Tereza je neobvykle vyšňořená. Bylo zřejmé, že se někam chystá.
„Teri, kam jdeš? A co Eliška?“ zeptal se překvapeně.
„Vždyť jsi doma, ne?“ odpověděla klidně.
„Jenže já jsem se chystal do obchodu.“
„Tak ji vezmi s sebou. S kočárkem tě tam pustí.“
„A ty máš namířeno kam?“
„S holkama do kavárny. Už mám dost toho být pořád zavřená doma.“
To bylo poprvé, kdy se Radek ozval jinak než obvykle.
„Prosím tě, měj trochu soudnosti,“ vyhrkl unaveně. „Vidíš přece, že sotva stíhám. Nemohla bys mi tentokrát pomoct? Já skočím nakoupit a ty vezmeš malou ven.“
„Já s ní chodím každý den! Připadám si jak otrok. Navíc sobota je přece tvoje.“
„Do žádné kavárny se dnes nejde,“ řekl pevněji, než čekal sám od sebe. „Obleč Elišku a běžte na hřiště.“
Byl to malý převrat, něco jako vzpoura na palubě. A to přece nemohla připustit. Tolik kurzů o hranicích a manipulaci přece neabsolvovala nadarmo.
„Ty mi snad vyhrožuješ?“ ohradila se.
„Nevyhrožuju. Jen tě prosím. Možná jsem to řekl ostřeji.“
„Tak si pros někoho jiného. Já jedu k mamce.“
Popadla tašku s dětskými věcmi, vzala Elišku za ruku a skutečně odjela k rodičům. Ať si Radek rozmyslí, jestli se jí chce příště stavět do cesty.
On zůstal v tichém bytě sám. Poprvé po dlouhé době měl prostor si všechno v klidu promyslet. Něco mu na tom začalo vadit – bylo v tom cosi neuctivého, možná až drzého. Takhle se k sobě přece nechovají lidé, kteří se mají rádi a váží si jeden druhého.
Jenže Radek byl odjakživa mírný a nekonfliktní. A jak se říká – moudřejší ustoupí. Navíc už po pár hodinách se mu po dceři začalo stýskat. Nepřítomnost manželky v něm tak silné emoce nevzbuzovala. Přísloví o voze bez ženy mu mimoděk problesklo hlavou. Jenže jeho vlastní „vůz“ byl každým dnem těžší.
Třetí den proto sedl do auta a jel k tchánovi s tchyní, aby si své holky přivezl zpátky. Tereza se chovala, jako by se nic nestalo – klidná, vyrovnaná, téměř povznesená.
Jenže podobné výstupy se začaly opakovat čím dál častěji, někdy dokonce i…