„Tak co dneska? Workshop, přednáška, meditace nebo další dávka afirmací?“ pokračoval Radek Vaněk s lehkým úšklebkem. „Hlavně to nepropásni, ať se neposuneš o úroveň níž.“
Tereza Čermáková na okamžik ztuhla. Hlas se jí zlomil. „Máš někoho jiného?“ zeptala se tiše, jako by se bála odpovědi.
„Zatím ne,“ odvětil klidně. „Nejdřív si musím odvyknout na kontakt s naprostou dokonalostí.“
Z jeho slov čišela ironie tak zřetelně, že ji bodla víc než křik. Hovor ukončila a zůstala sedět s telefonem v ruce. Online lekce už běžela, ale ona nebyla schopná vnímat jediné slovo.
Všechno se jí sesypalo. Vždyť teprve nedávno absolvovala seminář s názvem „Jak přimět muže, aby vás respektoval a poslouchal“. Dokonce tam sebevědomě odpovídala na otázky koučky – mladé, pohledné blondýnky, která působila dojmem, že jí doma stačí lusknout prsty a partner stojí v pozoru.
A k čemu to bylo?
Zůstat u rodičů nepřipadalo v úvahu. Jim to nebylo po chuti a jí už vůbec ne. Přesto si otřela oči, nadechla se a šla za matkou.
„Co to má znamenat, mladý pane?“ spustila tchyně bez pozdravu, sotva Radek zvedl telefon.
„Hezký večer, maminko,“ odpověděl až překvapivě srdečně. Zněl vyrovnaně – jako člověk, který si konečně ujasnil, co chce.
„Nezesměšňuj to! Opravdu hodláš opustit manželku a dítě?“
„Ale kdepak. Pokud jste si nevšimla, odešla ona. Dceru bych nikdy neopustil. Jen jsem se rozhodl dopřát Tereze naprostou volnost. A tím pádem se o ni teď budete starat vy.“
Odmlčel se a pak dodal: „Upřímně, připadal jsem si jako sluha. Vař, uklízej, per… Takhle to dál nejde. U vás se může naplno věnovat svému poslání – zdokonalovat tělo i duši. Určitě ji v tom podpoříte, že ano?“
Na druhém konci zavládlo ticho.
„Nemohl by sis to ještě rozmyslet?“ zaznělo po chvíli méně jistě.
„To opravdu ne,“ řekl pevně a hovor ukončil.
Matka se okamžitě obrátila na Terezu, která stála opodál a všechno slyšela. „Tak vidíš, kam jsi to dotáhla!“
„Jak jsem to měla vědět, mami?“ rozplakala se doopravdy. „Nikdy si nestěžoval! Včera večer dokonce pral Eliščino prádlo. Netušila jsem, že to myslí tak vážně.“
„Ty nikdy nic netušíš,“ odsekla. „A teď tě, miláčku, jednoduše poslal pryč.“
Do kuchyně vstoupil otec. „Víš co? Já mu vlastně fandím,“ prohlásil klidně. „Radek se zachoval jako chlap a já stojím na jeho straně.“
Tereza na něj nevěřícně zírala.
„Začni si hledat práci. Podle mě už máš toho osobního rozvoje až až. O Elišku Brňákovou se postará máma, je v důchodu. A ty budeš žít z výživného a ze svého platu. Já tě živit nehodlám.“
Dívka se rozbrečela ještě víc. Matka tentokrát mlčela – věděla, že manžel má pravdu. Vyhodit dceru i vnučku na ulici nemohou, ale hýčkat její iluze také ne.
A Radek?
Tady měla Tereza pravdu jen v jednom – byl doma. V kuchyni si právě připravoval večeři. Na pánvi se zlatil šťavnatý vepřový eskalop, vedle se dopékaly křupavé brambory a na talíři už čekaly nakládané okurky. Přes horkou přílohu nasypal špetku čerstvě nasekaného kopru a k masu přidal trochu plnotučné hořčice – právě tolik, aby každý sousto mohl lehce namočit do aromatické, pikantní chuti.
Radek byl gurmán v každém směru. A zdálo se, že odteď si bude vychutnávat nejen jídlo, ale i vlastní klid.
Dobrou chuť, Radku Vaňku. Teď už to bude po tvém.