…někdy dokonce i kvůli naprostým maličkostem. Tereza Čermáková si zvykla, že při sebemenší neshodě sbalí sebe i malou Elišku Brňákovou a demonstrativně odjede k rodičům. „Ať si to Radek přeber e v hlavě,“ říkávala s významným výrazem.
Na jednom z motivačních seminářů jí totiž sebevědomá lektorka s blogem plným rad do života vysvětlila, že pocit viny je mocný nástroj. Když ho v člověku probudíte, snadno ho přimějete k tomu, co chcete. A Tereza si tuhle poučku vzala k srdci.
Scénář byl pokaždé stejný: ona uraženě odjela a Radek Vaněk za dva tři dny přijel, omluvil se – ať už měl pravdu, nebo ne – a přivezl si své „holky“ domů.
Tentokrát to začalo banálně. Radek se večer vrátil z práce, unavený, hladový, a zjistil, že večeře nikde. V mrazáku přitom ležely knedlíčky, které stačilo ohřát. Podíval se na Terezu způsobem, který jasně říkal, že ho to mrzí. Nic víc. Jen pohled.
To stačilo. Uražená Tereza během hodiny sbalila roční Elišku, objednala taxi a odjela k rodičům.
Jenže dny plynuly a Radek nikde. Nepřijel druhý den. Ani třetí. Dokonce ani nezavolal. Tereza začínala být nervózní. Tohle se ještě nestalo. Co když se mu něco přihodilo? Nebo… co když tentokrát nepřijede schválně?
Vyčkala, až se vrátí z práce domů, a teprve potom mu zavolala. Do kanceláře mu volat nechtěla – působilo by to slabě.
„Kdy si pro nás přijedeš?“ zeptala se místo pozdravu. „Potřebuju peníze.“
Nepřizná přece, že se chce vrátit domů. Koučky přece radily držet si odstup a vytvářet tlak. Finance byly vhodná záminka.
„Před dvěma dny jsem ti poslal čtvrtinu výplaty,“ odpověděl klidně Radek. „To má být na celý měsíc.“
„Už je to pryč.“
Lhala. Peněz se sotva dotkla. Šlo jí o něco jiného – aby přijel, aby ji přemluvil, aby ji odvezl zpátky do bytu, který už dávno považovala za svůj domov. Ve skutečnosti jí tam nic nechybělo.
Život u rodičů byl naopak plný poznámek a nepochopení. Jejich obyčejnost ji dusila. Nerozuměli jejím kurzům, jejím plánům „pracovat na sobě“.
Radek byl jiný. Vždycky ji chápal. Určitě teď přijede, usmíří se s ní a večer budou sedět v útulném obýváku – a místo maminčiných kuřecích karbanátků s těstovinami bude na stole něco dobrého.
„Zvykni si, Terezo,“ pronesl náhle Radek klidným hlasem. „Brzy budeš dostávat přesně takovou částku jako alimenty. Podávám žádost o rozvod.“
Na okamžik měla pocit, že se přes ni přelila vlna ledové vody. Rozvod? Vždyť ji miluje! I když… v poslední době už ta slova tolik neopakoval.
Určitě si dělá legraci. Nebo ji chce vystrašit.
„To myslíš vážně?“ vydechla s nadějí.
„Naprosto,“ odpověděl bez zaváhání. „Odcházím od tebe. Vlastně ty odcházíš ode mě – ostatně už jsi odešla. Teď to jen dotáhnu papírově.“
Krátce se odmlčel a pak dodal: „Pořád jsi říkala, že ti bráním v osobním rozvoji. Tak ti vycházím vstříc. Můžeš se rozvíjet, jak chceš.“
„Já se rozvádět nechci!“
„Vážně?“ podivil se. „Tak proč při každé hlouposti balíš kufry a mizíš k rodičům? Takhle manželství nevypadá.“
Jeho tón byl jiný než dřív – pevný, rozhodný, téměř cizí. Z muže, který se obvykle stáhl a mlčel, najednou mluvil někdo, koho sotva poznávala.
„Mimochodem,“ pokračoval Radek s nečekanou lehkostí, „neměla bys už vyrazit na další seminář nebo kurz? Touhle dobou přece býváš pryč.“