Lucie Tkadlecová stála uprostřed kuchyně a beze slova sledovala, jak si její manžel Martin Čermák s viditelným požitkem ukrajuje další kus šťavnaté vepřové kotlety. Vzduch byl nasáklý vůní pečeného masa tak silně, až se jí z toho, v osmém měsíci těhotenství, sevřel žaludek. Měla na něj chuť téměř bolestivou. Už třetí měsíc po sobě jí klesal hemoglobin, lékařka jí předepisovala železo a důrazně doporučovala hovězí, játra, granátová jablka – cokoli, co by tělu dodalo potřebné živiny.
Lucie natáhla ruku s vidličkou ke společné míse.
„Moment, zlatíčko, kam si myslíš, že saháš?“ zastavila ji náhle suchá ruka a pevně jí sevřela zápěstí.
Hana Tesařová pohlédla na snachu přes horní okraj brýlí s úsměvem, který působil sladce jen na první pohled, ale ve skutečnosti byl ostrý jako smirkový papír.
„Tohle pro tebe není vhodné, Lucinko. Je to tučné a smažené. Už tak ti otékají nohy, podívej se na sebe – místo kotníků máš sloupky! Doktorka přece říkala dieta.“
Bez dalšího slova před ni přisunula jiný talíř. Ležel na něm osamělý kousek vařené cukety.
„Tady máš. Vitamíny, vláknina. Pro miminko jen to nejlepší.“
Lucie sevřela rty. „Paní Tesařová, potřebuji bílkoviny. Mám hlad. Po cuketě jsem za hodinu zase prázdná.“
„Hlad ještě nikoho nezabil,“ odbyla ji tchyně a s klidem si naložila druhou porci masa. „Dvě děti jsem odnosila skoro na bramborách a podívej, jací z nich vyrostli chlapi. Vy dnešní myslíte jen na sebe a na své pohodlí. Martine, řekni jí něco.“
Lucie se otočila k manželovi – ke svému Martinovi, který tak rád mluvil o tom, že muž je hlavou rodiny. Seděl u stolu, žvýkal a působil naprosto spokojeně.
„Luci, máma má pravdu,“ pronesl klidně. „Přibrala jsi dost, sotva chodíš. Ty otoky nejsou sranda. Dej si zeleninu, bude to lepší pro tebe i pro malého.“
V tu chvíli ji dítě pod žebry prudce koplo, jako by se i ono proti té nespravedlnosti ozvalo.
Dívala se na dva nejbližší lidi, jak si pochutnávají na mase zaplaceném ze společných peněz, zatímco ona – ta, která pod srdcem nosila dědice onoho samozvaného „šéfa smečky“ – polykala bez chuti rozvařenou zeleninu.
Ten večer neplakala. Cuketu snědla mlčky. Jen někde hluboko uvnitř, tam, kde dosud sídlila bezvýhradná láska k manželovi, se usadil malý, ledový krystal.
Bydleli v pronajatém dvoupokojovém bytě a nájem hradili napůl. Lucie učila hudbu, před nástupem na mateřskou pracovala od rána do večera – škola, soukromé lekce, víkendové koncerty. Vážila si každé koruny a měla jasný cíl. Říkala tomu svůj „záchranný fond“.
Měla hrůzu z bolesti i z ponižování. Historky kamarádek o porodnicích, kde na rodičky křičeli: „Když jste roztahovala nohy, nebolelo to!“, ji děsily k smrti. Proto si šetřila na nadstandard – smlouvu s konkrétním lékařem, samostatný pokoj, epidurál, lidský přístup.
Obálka s penězi ležela v krabičce na horní polici skříně. Byla to její pojistka proti noční můře.
Tři týdny před termínem přišla za Martinem.
„Musíme jet podepsat smlouvu. Mám naspořeno šedesát tisíc. Přidal bys deset na taxi, tašku do porodnice a další drobnosti?“
Seděl u počítače a hrál hry. Když zmínila peníze, ani se neotočil.
„Luci… no, je tu menší problém.“
„Jaký problém?“
„Ty peníze už nejsou.“
„Jak nejsou?“ hlas se jí zlomil. „Měl jsi přece minulý týden prémie. A mých šedesát tisíc bylo v obálce. Kde jsou?“
Teprve teď se k ní otočil.
„Máma potřebuje nové zuby. Můstek se jí rozpadl, nemůže kousat, bolí ji to. Dal jsem jí všechno.“
Na okamžik se jí zatočil svět.
„Ty jsi dal moje peníze na porod… na zuby tvojí mámě?“ zašeptala ochraptěle. „A co já? Mám rodit na chodbě?“
Ve dveřích se objevila Hana Tesařová, ruce si utírala do utěrky a v očích jí blýskalo.
„Co tady vyvádíš za scénu? No tak, nejsi žádná princezna!“