Chlapec, tři kila osm set, zdravý jako řípa.
Lucie Tkadlecová sklopila zrak k drobnému tělíčku. Připadal jí nádherný. Měl Martinovy oči, stejný tvar brady, dokonce i výraz mezi obočím. Jen pokožka byla lehce nažloutlá, snědší – obyčejná novorozenecká žloutenka, nic výjimečného.
„No jo, nos po tatínkovi,“ utrousila porodní asistentka s křivým úsměvem. „Pěknej brambor.“
Lucie se pousmála, ale v jejím úsměvu nebyla radost, spíš únava a trpkost.
Den, kdy je propouštěli domů, byl mrazivý. Když vyšla před budovu porodnice, motala se jí hlava. Byla bledá, pod očima tmavé kruhy, tělo vyčerpané. Na ušlapaném špinavém sněhu postával Martin Čermák, v ruce igelit s třemi karafiáty. Vedle něj stála Hana Tesařová v nové kožešině – zřejmě důležitější než jakékoli jiné výdaje.
Opodál u auta čekali Luciini rodiče. Přijeli hned, jak se dozvěděli, že porod začal. Dcera je však předem požádala, aby se k Martinovi nepřibližovali, dokud nevyjde ven.
Martin vykročil vpřed a nasadil křečovitý úsměv.
„Tak gratuluju k dědici. Ukaž mi ho.“
Hana Tesařová se přiřítila k zavinovačce dřív než on. Bez ptaní odhrnula roh deky a naklonila se blíž.
„Tak se podíváme… Ježiši!“
Ucouvla a v kožené rukavici si teatrálně zakryla ústa.
„Martine, podívej se!“
„Co je?“ nahnul se.
„Vždyť je tmavej! Podívej na tu barvu! Jak cikáně! A ten nos… takovej jsme v rodině nikdy neměli!“
Martin zamrkal. Díval se na dítě, ale jako by ho vůbec neviděl. V hlavě mu zněla slova, která mu matka poslední měsíce neustále opakovala.
„Luci…“ zvedl k ní oči. „On je nějak… tmavší. A moc se mi nepodobá.“
„To je žloutenka, Martine. Má ji spousta novorozenců. Za pár dní zmizí.“
„Žloutenka?“ odfrkla si tchyně. „Tomu nevěřím! To je jiná krev! Říkala jsem ti, Martine, nic nepodepisuj! Hned žádej testy! My si tohle domů nepovezeme!“
Lidé kolem se začali zastavovat. Další rodiny s miminky, zdravotní sestry, dokonce i fotograf. Scéna byla odporná – mladá matka s novorozencem a vedle ní žena, která ječí o nevěře.
Martin přešlapoval. Bylo mu trapně, ale hlas jeho matky přehlušil všechno ostatní.
„Luci, promiň,“ procedil. „Ale pro klid… uděláme test DNA, ano? Hned teď zajedeme na kliniku, zaplatím to. Musím mít jistotu. Chápej.“
Luciinu otci zacukaly čelisti, udělal krok vpřed, pěsti sevřené.
„Tati, ne!“ zastavila ho ostře.
Podala dítě své matce, pomalu rozepnula kabelku a vytáhla průhledné desky s dokumentem.
„Věděla jsem, že tohle přijde, Martine.“
„Co tím myslíš?“
„Před dvěma týdny jsem slyšela váš rozhovor v kuchyni. O tom, že jsem si dítě ‚někde udělala‘, o parchantech i o tom, že mám podepsat papíry. Slyšela jsem každé slovo.“
Přistoupila k němu těsně, až musel uhnout pohledem.
„Poslal jsi mě rodit do pekla, protože moje peníze šly na zuby tvé matky. Doma jsi mi počítal každé sousto, zatímco sis sám dopřával maso. Pomlouval jsi mě za zády. A teď pochybuješ?“
Strčila mu papír do ruky.
„Čti. Nahlas.“
„Pravděpodobnost otcovství…“ začal roztřeseně. „Devadesát devět celých devět procent. Biologický otec: Martin Čermák. Datum vyšetření – před deseti dny.“
Hana Tesařová mu list vytrhla.
„To je podvod! To si nechala vyrobit! Dneska se dá všechno zfalšovat!“
Lucie ji ignorovala. Oči měla upřené jen na manžela.
„Test proběhl ve státní laboratoři. Má ověřovací kód, můžeš si ho hned zkontrolovat. A teď mě poslouchej.“
Ustoupila ke svým rodičům.
„Syna uvidíš jen tehdy, pokud to dovolí soud. Alimenty budou čtvrtina z tvého příjmu včetně odměn. A k tomu pevně stanovená částka na moje výživné do tří let věku dítěte.“