Hana Tesařová si odfrkla a pohrdavě mávla rukou.
„Vždyť si pár dní poležíš na společném pokoji, nic se ti nestane. Korunka ti z hlavy nespadne. Já rodila na poli, pupeční šňůru bych tehdy klidně přeřízla srpem a taky jsem přežila! A zuby jsou základ zdraví. Musím přece kousat, až budu hlídat vnuka.“
Lucie Tkadlecová se na ni podívala klidně, až nezvykle klidně.
„Vy žádného vnuka hlídat nebudete,“ pronesla tiše.
„Prosím?“ vyjela tchyně okamžitě. „Martine, slyšíš, jak se mnou mluví?“
Martin Čermák si promnul čelo, jako by ho rozbolela hlava.
„Lucko, no tak… vždyť jde jen o tři dny v porodnici. Zvládneš to. Jsme rodina, musíme si pomáhat.“
Rodina. To slovo jí zaznělo v hlavě jako dutá ozvěna. Rodina znamená držet při sobě, i když zbývá poslední krajíc chleba. Ne že manžel vezme ženě poslední jistotu, aby si jeho matka mohla pohodlně vychutnat řízek. To už není rodina. To je vysávání.
Skutečný zlom ale přišel až o týden později.
Byla hluboká noc. Lucii pálil jícen, těhotenské pálení žáhy ji vyhnalo z postele pro sklenici vody. Když vyšla do chodby, všimla si, že dveře do kuchyně zůstaly pootevřené. Z místnosti se linul štiplavý cigaretový kouř – Hana zase kouřila do ventilace, přestože ji Lucie prosila snad stokrát, aby to nedělala. A z kuchyně se ozýval tlumený rozhovor.
Zastavila se ve tmě.
„…Podívej se na ni, synku,“ syčela Hana Tesařová. „Tmavé vlasy, oči jí těkají. Vypadá jak nějaká cikánka. A ty? Světlý, modrooký, pravý Čermák. V našem rodě byli vždycky světlí lidé.“
„Mami, Lucka je přece taky Češka…“ bránil se Martin bez přesvědčení.
„Češka, nečeška… Ty muzikantky znám! Koncerty, večírky, alkohol. Vsadím se, že si to někde užila. Olegu, probuď se.“
„Mami, zase začínáš…“
„Já nezačínám, já ti otevírám oči! Doktor na ultrazvuku říkal, že má dítě větší nos. A ty máš nos úzký, jemný. V našem rodě takové bambule nikdy nebyly. Chceš snad živit cizí dítě? Celý život dřít na něčího parchanta?“
Ticho. Husté, dusivé.
Lucie stála přitisknutá ke zdi, dlaň položenou na napjatém břiše. V duchu prosila: Řekni něco. Zastaň se mě. Pošli ji pryč.
Martin si povzdechl.
„Nevím, mami… Taky mi to vrtalo hlavou. Ty termíny jsou nějaké divné. A ten nos…“
„Vidíš!“ zašeptala vítězoslavně Hana. „Počkej, až se narodí. Jestli bude tmavý nebo nosatý, hned sepíšeme odmítnutí. Uděláme test DNA. Nedovolím, abys vychovával cizí krev.“
„Dobře. Uvidíme. Když budou pochybnosti, necháme to otestovat. Cizí dítě vychovávat nehodlám.“
Lucie nevtrhla do kuchyně. Nekřičela. Neplakala. Jen se tiše vrátila do obýváku, kde spávala na rozkládacím gauči – manželskou postel už dávno zabrala tchyně, protože ji „bolí záda“. A až do rána hleděla do stropu.
Jakmile druhý den Martin odešel do práce, otevřela malou šperkovnici. Zbyla jí jediná cennost – babiččin zlatý náramek, těžký, poctivý kus zlata, téměř třicet gramů. Schovávala si ho na horší časy. Ty právě nastaly.
V zastavárně za něj dostala třicet pět tisíc korun. Na soukromý porod to nestačilo. Ale na pravdu ano.
Místo do obchodu s dětským nábytkem zamířila do specializované laboratoře.
„Chtěla bych neinvazivní prenatální test otcovství. Expresně,“ řekla pevně.
Recepční si ji změřila pohledem – obrovské břicho, levná bunda.
„Je to drahé. Pětadvacet tisíc.“
„Je mi to jedno,“ odpověděla Lucie. „Tohle je cena za mou svobodu.“
Porod přišel brzy a byl krutý. Sanitka ji odvezla do přeplněné nemocnice. Na předporodním pokoji leželo šest žen. Jedna křičela, druhá se modlila, třetí jen tiše sténala. Lékař se ukázal sotva jednou za několik hodin. Porodní asistentka byla hrubá.
„Neřvi. Měla jsi přemýšlet dřív, než jsi roztahovala nohy,“ odsekla jí.
Dvanáct hodin bolesti, ponížení a strachu. Lucie zatínala čelist a opakovala si jediné: Musím to přežít. Vzít syna a odejít.
Když se konečně ozval první pronikavý pláč, porodní asistentka jí novorozeně bez ceremonie položila na břicho.