…do tří let věku dítěte. O všem jsem mluvila s právníkem. Ve výsledku ti z výplaty zůstane sotva polovina.“
Martin Čermák zbledl tak, že mu z obličeje zmizela i poslední stopa barvy.
„Lucie… prosím tě… to jsme přece jen přehnali. Lidi se hádají. Pořád jsme rodina.“
„Rodina?“ pousmála se způsobem, z něhož ho zamrazilo. „Rodina znamená, že si dva rozdělí poslední krajíc chleba. Ne že si manžel dopřává steak, zatímco jeho těhotná žena přemýšlí, jak zahnat hlad. Ty sis vybral. Dal jsi přednost maminčiným zubům před vlastní ženou a dítětem. Tak s ní taky zůstaň.“
Otočila se k autu. „Tati, jedeme.“
Její otec probodl Martina pohledem tak tvrdým, že se instinktivně přikrčil. Motor zaburácel a vůz se rozjel.
Martin zůstal stát na chodníku. V jedné ruce svíral tři ubohé karafiáty, ve druhé papír s výsledkem testu DNA. Hana Tesařová ještě cosi vykřikovala za odjíždějícím autem, rozhazovala rukama, ale její hlas zanikl v ruchu ulice.
Uplynuly dva měsíce.
Lucie bydlela u rodičů v jiném městě. Synova novorozenecká žloutenka zmizela během pár dní a teď byl malý téměř přesnou kopií Martina – stejné oči, stejný tvar nosu. Jen v duchu doufala, že povahu zdědí po dědečkovi.
Jedno sobotní dopoledne zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Martin. Pohublý, s propadlými tvářemi a tmavými kruhy pod očima. V náručí držel přeplněné tašky ze supermarketu a velkou kytici růží.
„Lucie…“ začal opatrně. „Přivezl jsem nákup. Kvalitní maso, svíčkovou, jak ji máš ráda. Ovoce… a taky peníze.“
Podal jí obálku.
„Máma to pochopila. Už se do ničeho plést nebude. Jen měla strach… Odpusť mi. Vrať se domů. Jsem přece jeho táta. Chybíte mi.“
Lucie stála klidně ve dveřích. Byla upravená, působila pevněji než kdy dřív. Z kuchyně se linula omamná vůně – její otec právě na elektrickém grilu obracel steaky.
„Děkuji, ale nic z toho nepotřebujeme,“ odpověděla vyrovnaně. „Hlad u nás není.“
„Kvůli takové hlouposti přece nezahodíš manželství,“ naléhal. „To všechno kvůli jednomu kusu masa?“
„Nešlo o maso,“ přerušila ho. „Šlo o to, že jsi mě nechal samotnou v době, kdy jsem byla nejslabší. Nezastal ses mě. Nebyl jsi partner, jen prodloužená ruka své matky.“
Z kapsy domácího svetru vytáhla velké červené jablko. Zakousla se do něj s hlasitým křupnutím a dívala se mu přitom přímo do očí.
„Teď si jím, co chci. Nikdo mi nepočítá sousta ani nekontroluje, jestli mi neotékají nohy.“
„A co syn?“ hlesl.
„Výživné chodí včas, to oceňuji. Pokračuj tak. Styk máš podle soudního rozhodnutí. Další návštěva je za dva týdny a budu u ní přítomná.“
Začala dveře pomalu zavírat.
„Lucie, já tě miluju!“ vykřikl zoufale a pokusil se vsunout nohu do mezery.
„Tu nohu si zase schovej,“ ozval se za ní klidný hlas jejího otce.
Martin okamžitě ucukl.
Dveře zapadly. Lucie se vrátila do kuchyně. Maminka kolébala vnuka a tiše mu zpívala, otec jí právě servíroval šťavnatý steak propečený tak akorát.
„Jez, holčičko. Potřebuješ nabrat sílu.“
Usmála se, odkrojila první kousek a uvědomila si, že po dlouhých měsících necítí jen sytost, ale i něco víc – svobodu.
Nevěřím na pohádky, kde se problémy vyřeší samy. Věřím na ženy, které se rozhodnou jednat. Jedna čtenářka mi nedávno bez zbytečných emocí popsala příběh své dcery:
„Vydrželo jim to dva měsíce. Tchyně jim velkoryse nabídla zchátralý dvoupokojový byt, ale přepsat ho na mladé odmítla a zároveň trvala na tom, aby rekonstrukci zaplatili oni. Dcera navrhla, že si raději pronajmou něco vlastního, když už ‘dar’ nemá být jejich. Manžel nesouhlasil, jeho matka také ne. Dcera si sbalila věci a podala žádost o rozvod. Proč by měla investovat své peníze do cizího majetku, když vydělává třikrát víc než on?“