Výpověď z organizačních důvodů zasáhla Radima Krále jako blesk z čistého nebe.
Nechápal to. Vždyť patřil k nejvýkonnějším lidem na oddělení. Ještě nedávno se mluvilo o jeho povýšení – a najednou konec? Bez varování, bez náznaku.
Brzy vyšlo najevo, že za vším stojí jeho konkurent na vyšší pozici, Libor Tesař. Před vedením o Radimovi mluvil tak obratně, že z několika drobných pochybení vytvořil obraz nespolehlivého zaměstnance. Polopravdy, náznaky, účelově poskládaná fakta. Vyvracet něco takového by znamenalo dlouhý boj s nejistým výsledkem.
A pravda byla i taková, že Radim neměl jen úspěchy. Občas se dopustil chyby jako každý jiný. Teď se ale nikdo nechtěl zabývat souvislostmi ani hledat spravedlnost.
Doma o ničem neřekl ani slovo. Nechtěl zarmoutit babičku, Stanislavu Benešovou. Vychovala ho a každou jeho životní prohru prožívala snad intenzivněji než on sám.
Když mu bylo deset let, matka se znovu vdala a odstěhovala se. Začala nový život, novou rodinu. Pro Radima tak zůstala nejbližším člověkem právě babička.
„Tak co, Radímku, jsi dnes nějaký unavený,“ přivítala ho hned u dveří. „V práci to asi teď není ono, viď? Ale neboj, to přejde. Nic netrvá věčně.“
Zarazilo ho to. Nic jí neřekl, a přesto jako by všechno vycítila.
„Každý máme svou cestu,“ pokračovala s klidným úsměvem. „Třeba se ti tímhle jen otevírá něco lepšího. Uvidíš, najdeš si jinou práci. A možná konečně i svou lásku. Za chvíli ti bude třicet, a vy se s ní pořád míjíte někde na stejných stezkách.“
„Babi, prosím tě, zase nezačínej se svatbou,“ povzdechl si. „Můžu se aspoň v klidu najíst?“
Tohle téma neměl rád. Když odcházel na vojnu, jeho tehdejší přítelkyně Kristýna Vacková mu slibovala, že na něj počká. Nepočkala. Provdala se za jiného. A něco v něm tehdy ztvrdlo.
Stanislava Benešová se obávala, že tím přišel o důvěru v lidi.
„Neboj, všechno má svůj čas,“ dodávala tiše a přitom mu na talíř nenápadně přidávala ty nejlepší kousky, jako když byl malý kluk.
Její slova v něm probudila zvláštní klid. Přestože byl dávno dospělý, dokázala ho jedinou větou vrátit do rovnováhy.
Copak by si nenašel novou práci? Měl zkušenosti i schopnosti. A upřímně – po tom, co se dělo v bývalé firmě, mu tamní prostředí ani chybět nemohlo. Navenek prestižní společnost, uvnitř plná zákulisních intrik a falešných úsměvů. Ti, kterým věřil, ho bez váhání odsunuli stranou. Nebylo čeho litovat.
Nabídek na trhu bylo dost. Jenže po každém pohovoru přišlo zamítavé stanovisko. Důvody mu nikdo nesdělil, jen neurčité konstatování, že tentokrát dali přednost jinému kandidátovi. Radim tušil, že personalisté si udělali rychlý závěr – schopného odborníka by přece jen tak nepropustili. Nálepky se lepí snadno.
Postupně mu to začalo nahlodávat sebevědomí. Co když je problém skutečně v něm? Přesto se nevzdával a rozhodl se zkusit i méně okázalou možnost.
Šlo o menší soukromé projekční studio, kde hledali náhradu za zaměstnance odcházejícího do důchodu. Nic velkolepého, ale práce by byla smysluplná.
Pozvání na pohovor přišlo rychle. V určený den dorazil Radim přesně na čas. Nejprve se měl ohlásit na personálním oddělení a teprve potom jej čekalo setkání s vedením. Zhluboka se nadechl a zamířil ke dveřím kanceláře lidských zdrojů, kde jeho další osud mohl nabrat nový směr.