V kanceláři personálního oddělení seděla za monitorem půvabná brunetka. Jakmile Radim Král vstoupil, měl podivný pocit, že tu tvář už někde viděl. Chvíli váhal, pak ji oslovil:
„Dobrý den, přicházím na domluvený pohovor. Přinesl jsem všechny potřebné podklady… Promiňte, neznáme se odněkud? Připadáte mi povědomá.“
Žena k němu sotva zvedla oči a odpověděla strohým, úředním tónem: „Dobrý den. Prosím, dejte mi dokumenty a posaďte se, chvíli to potrvá.“
Otevřela jeho životopis a začala pročítat jednotlivé řádky. Najednou se její výraz změnil – rty se jí roztáhly do širokého úsměvu.
„No to snad není možné! Radime? Já tě vůbec nepoznala! Říkali nám, že na místo pana Oldřicha Bartoše nastoupí zkušený odborník z velké firmy, že máme obrovské štěstí… a to jsi ty? Ty si mě opravdu nepamatuješ? To jsem já, Kristýna Vacková!“
Vyskočila ze židle tak prudce, až to zaskřípalo, jako by ho chtěla obejmout. Naštěstí si včas všimla, že Radimův výraz zůstal chladný, a znovu se posadila. Při listování jeho osobními údaji jí pohled sklouzl k informaci o rodinném stavu. Když zjistila, že je svobodný, její hlas náhle změkl a dostal lehce koketní nádech.
„To jsem se opravdu tak změnila? Podívej se na mě pořádně,“ pronesla a znovu vstala. Krátká sukně a výrazně střižená halenka nenechávaly mnoho prostoru fantazii. Byla přitažlivější než kdysi, to musel uznat.
„Byli jsme přece ještě děti,“ pokračovala tišeji. „Marek Jelínek mi tehdy namluvil, že mě miluje. Otěhotněla jsem a měla pocit, že nemám na výběr. Renata Křížová čekala na Tomáše Havelku a on se nakonec vrátil ke své ženě… bála jsem se, že bys mohl udělat totéž. Byli jsme mladí a hloupí.“ Upřeně mu hleděla do očí, jako by v nich chtěla objevit zbytek citu.
Radim zachoval klid. „Rozumím, Kristýno. Vypadáš skvěle. Můžeš mi, prosím, říct, kam mám jít na pohovor?“
„Jistě, dovedu tě tam osobně. To je přece osud, že se znovu potkáváme,“ vyhrkla nadšeně. Sevřela jeho složku s papíry a vyšla před něj do chodby. Cestou šeptem dodala: „S Markem jsme se dávno rozešli. Pochopila jsem, že to byla chyba. Milovala jsem jen tebe. Teď žiju sama se synem…“ Významně se na něj podívala.
„Díky, že jsi mě doprovodila,“ odpověděl stručně. Vzal si od ní své dokumenty, zaklepal a vstoupil do kanceláře vedení, za sebou dveře tiše zavřel.
Samotný pohovor proběhl nad očekávání dobře. Hlavní inženýr, Miroslav Čermák, působil věcně a přirozeně, bez zbytečné okázalosti. Zajímal se o Radimovy předchozí projekty, podrobně se vyptával a nakonec uznale přikývl.
„Tak tedy, pane Králi, vyřiďte formality na personálním a počítáme s vámi co nejdříve. Na pozici vedoucího oddělení potřebujeme někoho schopného. Myslím, že zapadnete – kolektiv drží při sobě a podrží vás.“
Radim vyšel z kanceláře s pocitem lehkosti. Nová funkce byla vyšší než ta předchozí a i finanční ohodnocení, včetně prémií, výrazně převyšovalo jeho dosavadní plat. Jediné, co mu radost kalilo, byla skutečnost, že zde pracuje právě Kristýna.
Když se vrátil na personální oddělení podepsat potřebné formuláře, všiml si, že ho při vyplňování neustále sleduje a její pohled je až příliš výmluvný.